Jiří Pazour: Při improvizaci je vše povoleno, nic není chyba
Jiří Pazour (55) studoval na konzervatoři a Hudební akademii múzických umění (HAMU) skladbu a klavír. Největší naplnění nachází v improvizaci. Fascinuje ho její neopakovatelnost i absolutní svoboda. V mysli slyší tok hudby s předstihem a samotná hra na klavír je pro něj už jen kontrolou, že ruce zhmotňují vnitřní vizi.
Jaké myšlenky se vám honí hlavou, když hrajete bez přípravy?
Nejedná se úplně o konkrétní myšlenky. Většinou mi při improvizaci přichází nápad v hlavě s menším předstihem. Hraji hudbu, kterou vnitřním sluchem slyším a potom se mi rozvíjí.
Takže se rukama jenom přesvědčujete o tom, co slyšíte?
Ano. Co zahraji, už by měla být pro mě kontrola. Nemělo by mě vylekat, že se ozvalo něco, co jsem neočekával. Takže zhmotňuji, co mám v představě.
Dokážete v hlavě oddělit levou a pravou ruku, aby každá odvyprávěla vlastní příběh?
Ne, obě beru jako celek. Jsou prostředkem, jak vyjádřit co nejbohatší zvuk. Klaviaturu si rozděluji na tři nebo více hudebních pásem – na vrchní část s vyššími tóny a melodií, spodní část tvořící basovou linku, a střed, o který se musí ruce podělit.
Stává se vám někdy, že byste nevěděl, jak v improvizaci pokračovat?
Stane se, že koncertuji a přijde rušivý prvek, například někdo zakašle nebo zazvoní telefon a mně se najednou tok hudby zastaví. Nesmím vypadnout, a proto zapojuji naučené určité postupy, které mi pomůžou situaci překlenout.
Každému klavíristovi se občas stane, že sáhne o klávesu vedle. Jak takový problém řešíte?
Musím se umět z toho vylhat. Chyba často nejde zahladit, posluchač ji pozná. Můj trik je, že nepřesnost zopakuji. Posluchač znejistí, jestli slyšel správně. Při druhém zahrání si začne myslet, že to možná chyba nebyla. Ubezpečím ho, že to tak mělo být. Což je malinký podvod, ale mezi ostatními způsoby je nejspolehlivější.
V první půlce improvizačních koncertů hrajete známé skladby přetvořené do jiných žánrů nebo stylů. Do jaké míry jsou připravené?
Většinou znám hudební formu, tóninu a také, jak s motivem budu pracovat. Takže je to zhruba z padesáti procent připravené. Ale skladby, které hrávám častěji, mi přejdou do prstů a zazní skoro vždy stejně. Ale žádný přednes není naprosto stejný.
Ve druhé části vystoupení vám zadávají témata diváci. Jak moc v prvních vteřinách přemýšlíte nad strukturou skladby?
Pokud je to imprese nebo nálada, tak si představím zvuk, který mi ji evokuje. Prvotní je pro mě vcítit se do příběhu a atmosféry zadání. Pak se ho snažím na klavír zahrát.
Co je na hře spatra nejdůležitější?
Začátek. Jakmile se pak dál hudba odvíjí, sama si říká, jak má jít dál.
S americkou klavíristkou Ann Park Rose tvoříte improvizátorské duo. Jak funguje telepatie mezi vámi, aniž byste se dopředu domluvili a dokázali současně hrát?
Do Kanady i Ameriky jezdívám pravidelně koncertovat. Právě tam vznikla i moje spolupráce s klavíristkou Ann Park Rose. Zjistil jsem, že má hodně podobné vnímání, harmonické postupy jako já. Předvídal jsem, kam půjde s melodii a skutečně se tak dělo. Poprosil jsem ji ve volné chvíli, že bychom si zkusili spolu zahrát na dvou klavírech. Hudba zněla, jakoby hrál jen jeden. Tohle s každým vzniknout nemůže. V podstatě se naše energie jakýmsi způsobem sepnuly a fungují. Nevím proč, ale jsem za to strašně rád.
Co byste doporučil lidem, kteří chtějí profesionálně improvizovat?
Nebát se, mít v sobě hravého a tvořivého ducha a nemyslet si, že pěkná hudba může vzniknout jenom tak. Když jsem byl v na koncertě v Americe, měla tam jedna improvizační skupina trika s nápisem: „Žádná nota není špatná a můžeš udělat vždycky chybu.” A mně se na tom líbí, že nic není špatně. Všechno co zazní, je povoleno a nic není chyba. Důležité je, jak se hudebník při tom cítí.