Jak propojit sport a umění: přes pohyb měnící se v obraz
Na první pohled se může zdát, že sport a umění nemají nic společného. Sport definují přesné výsledky, zatímco umění stojí na svobodě projevu. Slovenský malíř Andrej Dúbravský však ve své výstavě Interval odpočinku, která je v pražské Galerii Villa Pellé k vidění od 6. května do 21. června 2026, ukazuje, že tyhle dva světy k sobě mají blíž, než si myslíme. Jeho obrazy totiž sport nevnímají jako naleštěnou televizní show, ale jako prostor pro zkoumání lidské disciplíny a mentálního vypětí.
„Malování vnímám vlastně úplně stejně jako vrcholový sport. Musím si dávat velký pozor na svůj výkon, hlídat si, co dělám předtím a co dělám potom,“ popisuje Dúbravský svůj přístup k práci. Pro umělce není obraz jen výsledkem náhlé inspirace, ale disciplinovaným výkonem, který vyžaduje specifický režim. „Během dne si musím šetřit hlavně mentální energii, abych ji pak mohl v plné síle vložit do obrazu,“ dodává malíř k tomu, jak moc je pro něj důležité psychické nastavení před samotným procesem tvorby.
Dúbravského díla zachycují sportovce v momentech, které televizní kamery často nezachytí. Tematizuje soustředění, únavu i momenty klidu, kdy se tělo připravuje na další zátěž. Autor se vyhýbá vizuální atraktivitě a raději se zaměřuje na tělo jako na biologický systém.
Gól jako zkouška instinktu
Zatímco Andrej Dúbravský zachycuje sportovní tématiku skrze plátno a biologickou podstatu těla, Martin Divíšek, který fotograficky dokumentuje největší sportovní akce pro světovou agenturu EPA, představuje cestu k zachycení téhož vypětí ve zlomku vteřiny. Divíšek se denně pohybuje v chaosu stadionů, kde se snaží v rychlém ději najít řád. Potvrzuje, že zachytit sport tak, aby snímek fungoval i jako samostatné umělecké dílo, vyžaduje vedle techniky i velkou dávku intuice.
„Některé sporty jsou tvůrčí v tom ohledu, že si fotograf může vybrat místo i úhel a má možnost si fotku dopředu rozmyslet. U jiných disciplín jsou ale dána striktní místa, odkud se smí fotit, a člověk tam pouze čeká, co se před ním stane,“ vysvětluje Divíšek. I on musí, podobně jako malíř, pracovat s určitou vnitřní disciplínou a v rámci daných pravidel najít moment, který příběh povýší nad pouhou reportážní informaci.
Jako příklad uvádí focení fotbalového gólu. Vteřinová oslava u rohového praporku je pro fotografa zkouškou instinktu. Musí ve zlomku sekundy ohlídat technickou preciznost i kompozici, aby výsledný snímek nebyl jen záznamem, ale obrazem, který přenáší emoce okamžiku.
Pravda pod povrchem
Odpověď na otázku, co dělá ze sportovní fotky umění, je podle Divíška subjektivní. „Pro někoho může jít o prostou rozmazanou fotku, zatímco jiný v ní vidí umění, za kterým stojí hromada technické práce a konkrétní pocity autora,“ říká. Umění ve sportu totiž netvoří pouze vizuálně hezký snímek, ale především schopnost přenést na diváka vnitřní stav aktéra.
Propojení obou světů nakonec spočívá v odkrývání reality, která se skrývá pod maskami dokonalosti. Přestože Martin Divíšek zdůrazňuje, že u agenturní práce je v první řadě nutné ohlídat technickou preciznost, ostrost a kompozici, jsou to právě emoce, které považuje za to nejzásadnější. Ve vteřinách, kdy se u branky odehrává rychlá akce, musí fotograf spoléhat na instinkt, aby zachytil moment, kdy se sportovec přestane kontrolovat. Právě tento důraz na zachycení autentického prožívání spojuje Divíškovy fotografie s malířským přístupem Andreje Dúbrovského. Oba autoři se tak ve své tvorbě snaží hledat lidské emoce, které zůstavají skryté pod povrchem sportovního výkonu.
