Hudba je moje záchranné lano, líčí zpěvačka Balonová
Od dětství jste hrála závodně volejbal, v šesti letech jste se zároveň začala učit na kytaru. Čím jste v dětství chtěla být?
Jako malá jsem toužila být profesionální volejbalistkou, což si přál i tatínek. Ale hudbě jsem se věnovala dokonce od předškolního věku. Fascinovalo mě, že mohu svobodně tvořit a skládat texty. V současnosti je pro mě muzika větší láskou než sport.
Proč?
Obecně nedám na sport dopustit, ale v sedmnácti letech jsem vyhrála hudební soutěž Porta a ta rozhodla. Kapela Jelen si mě na to konto vybrala a vzala na jejich tour, a volejbal šel stranou. Zkrátka se nedalo zvládat oboje a musela jsem si vybrat.
Jak jste vnímala, že si vás kapela Jelen vyvolila?
Byla jsem šokovaná. Na Portu jsem totiž nechtěla jít. Podat přihlášku mě donutil můj učitel ze základní školy, který ve mně viděl potenciál. Nechtěla jsem v hudbě nikdy soutěžit. To podle mě patří jen do sportu. Muziku miluji, fascinuje mě. Ale díky výhře v Portě mě kapela Jelen oslovila. Kdybych se nezúčastnila, nebyla bych tam, kde jsem teď.
„Byla jsem sama sobě kapelou, nikoho jsem nepotřebovala.“
Odstartovala tím vaše kariéra?
Byl to milník. Předtím jsem byla holkou, která hrála písničky na studentských akcích a najednou jsem se stala někým, kdo měl příležitost hrát s jednou z nejúspěšnějších českých kapel a vystupovat na velkém podiu před tisíci lidí.
Hrajete za pomocí looperu (nástroj, který zaznamenává hudební stopy a vytváří tak nové zvuky, pozn.red.). Jde vám o originalitu, nebo vám technika nejvíce sedí?
V raném věku jsem chtěla kapelu, ale neměla jsem kolem sebe lidi, kteří by se muzice věnovali. Za první kapesné jsem si ve dvanácti letech koupila první looper a byla jsem tak sama sobě kapelou. Nikoho jsem nepotřebovala.
Při hraní na kytaru nepoužíváte trsátko. Proč?
Začínala jsem se učit na kytaru klasickou hudbu, při které se nepoužívá. Díky tomu jsem se naučila hrát bez něj. V současnosti je to ale taková moje image.
„Je úplně jedno, co člověk dělá, pokud to dělá opravdově.“
Čím se podle vás od jiných zpěvaček mladší generace lišíte?
Hlavně tím, že si skládám odjakživa všechnu tvorbu sama. Také skládám s jinými umělci. Obecně jsem se ale v životě cítila dost jiná než ostatní holky. Jako malá jsem s kluky chodila hrát fotbal a obklopovala se jimi.
V jednom rozhovoru jste zmínila, že při tvorbě dáváte na názor rodičů. Nemáte strach, že se starší generace nedokáže na vaší muziku dívat mladýma očima?
Myslím si, že starší generace může vycítit hudbu stejně jako mladí. Důkazem je můj táta, který si dokonce rád poslechne i rapovou muziku. O to víc mi při tvorbě záleží na názoru rodičů. Nejsou muzikanti, ale ani úplní laici.
Cílíte svou tvorbu na vaše vrstevníky, nebo starší generace?
Často se mi ozývají jak mladí lidé, tak zástupci generace mých rodičů. Fanouškovskou základnu mám velmi různorodou. Hudbu nedělám proto, abych oslovila určitou věkovou skupinu. Tvořím tak, jak cítím, a třeba jednou budu mít chut´ udělat rapovou písničku. Ostatně proč ne, dokonce čím dál víc poslouchám věci, které poslouchá generace Z. Ale řídím se svými pocity. Ve výsledku je úplně jedno, co člověk dělá, když to dělá opravdově.
Také jste jednou uvedla, že psát texty o niterných záležitostech má smysl. Jsou upřímnější?
Mají pak větší hloubku, a hlavně mohou pomoct ostatním lidem. Všichni prožíváme podobné věci a já se přiznám, že mi několikrát hudba posloužila jako terapie, záchranné lano. Dokonce i jako světlo na konci tunelu.
