Rešerši nedělám, politika mi koluje v žilách, říká youtuber a komik Jan Špaček
Jan Špaček patří mezi nejvýraznější postavy české YouTube scény. Se svým pořadem Fabulace Jana Špačka nabourává představy o tom, jak může vypadat politický pořad. Díky svéráznému stylu a schopnosti dostat se k předním politikům si získal tisíce fanoušků.
Jak byste sám popsal Fabulace Jana Špačka?
Jako proniknutí do nečekaného a pro mnoho lidí neznámého, nebezpečného a neproniknutelného světa médií, společnosti a politiky. Snažíme se originálně ukázat jaký je tento svět ve skutečnosti je a možná ve skutečnosti není.
Vaše videa často působí jako čistá improvizace, diváky baví svou spontánností. Jak ve skutečnosti přistupujete k jejich přípravě?
Vůči divákům by mi přišlo nefér, kdybych neměl scénář. Nemohl bych se jim podívat do očí, kdybych si to jenom bastlil na kolenou. Hodně se připravuji, abych měl větší sebedůvěru. Na druhou stranu, někdy jenom proniknu respondentovi do očí, a celá situace už se odvíjí úplně jinam. Síla okamžiku je mnohdy daleko lepší než jakýkoliv scénář.
Kolik času věnujete rešerši?
Záporný počet času, úplně nulový. Vybírám si politiky a témata, která mi kolují v žilách, a která jsem do sebe nasál za dob studií a dospívání. Co se týče domácí politické scény, tak žádnou rešerši nepotřebuji. Zahraniční politiku spíše neřeším, protože si myslím, že na to je spousta chytřejších lidí.
Vaši diváci se často přou, zda jste spíš originální humorista, nebo génius s jedinečným přístupem. Myslíte si, že jste dobrý v tom, co děláte?
Pořád u sebe vnímám nějaké nedostatky, které si každý den dobře uvědomuji. Vím, že dokážou být lepší, ale musím trochu se víc snažit, takže určitě odpověď zní ne. Na druhou stranu konkurence není tak velká, a navíc toho nabízíme tak širokou paletu, že se v tom někdy ty nedostatky ztratí.
Jak vybíráte politiky, se kterými natáčíte?
Je to dost komplikované. Naše show je vlastně ve zvláštní pozici. Jednak je v současné době vyloženě politická, a zároveň je hodně mainstreamová. Tím myslím, že hodně zasahuje i mezi lidi, kteří úplně nežijí politikou. Já úplně nemůžu přemýšlet jako redaktor Událostí, komentářů, abych si tam pozval politiky k nějakému určitému tématu. Musím vždy zvát politiky, které diváci alespoň nějak znají. Druhý faktor je, že řada politiků cítí nejistotu, jestli do naší show vstoupit. Často neví, co od toho mohou čekat, což je tak trochu princip našeho pořadu.
Řekl byste, že se politiky snažíte vyvést z komfortní zóny?
Já se spíš snažím politiky dostat do jiné zóny, než je vyvést z té komfortní. Pro diváky se snažím politiky dostat ze škatulek, ve kterých je znají. Například během prezidentských voleb byla moje videa celkem populární. Hlavně proto, že v ostatních rozhovorech se Petra Pavla ptali stále na těch 40 stejných otázek dokola. Sice byly správné a relevantní, ale už mnohokrát zodpovězeny (Jan Špaček například šel s Petrem Pavlem běhat, vzal ho na výlet do hor nebo si ho pozval do obýváku, pozn. aut.).
Jan Špaček se pokouší ukázat lidskou stránku politiků. Zdroj: archiv Jana Špačka
Kam až jste ochoten s humorem zajít?
Asi jedině na hranici mého vlastního vkusu. V poslední době mě hrozně unavuje debata o tom, že humor za každou cenu má nebo nemá mít nějaká pravidla. Já bych na humor neaplikoval plošná pravidla. Mým pravidlem humoru je jít nějakým způsobem proti tomu co je zavedené, líbivé a přijatelné, ale zase ne do většího extrému.
Cítíte nervozitu, když natáčíte s někým, jako je Andrej Babiš nebo Petr Pavel?
Ne, ne, ne, ne. Nikdy nemám žádnou nervozitu.
Jaký byl nejtrapnější moment, který jste zažil při natáčení?
Točili jsme rozhovor s mladým pravicovým politikem, který prosazuje povinný vojenský výcvik. V rámci vtípku měl do scény připochodovat válečný veterán, který přisel v kostýmu nacistického důstojníka. Jenže přesně ve chvíli, kdy vešel, vypadl zvuk. Tak jsme tam dvě minuty stáli – já, politik i ten nacista, a mlčky čekali, než se to opraví. Nikdo neřekl ani slovo. Bylo to dost napjaté.
Je nějaký politik, který vás při natáčení překvapil?
Já si nevytvářím žádná očekávání, takže mě překvapili všichni. Velice mě zaujalo jak byl Petr Pavel schopen přirozeně reagovat, at´ už u toho byla kamera nebo ne. Ohromil mě Andrej Babiš tím, jakou měl neuvěřitelnou výdrž, kuráž a energii po celý den, co jsem s ním strávil. Velice mě překvapila senátorka Jana Zwyrtek Hamplová, že měla celkem dobrý smysl pro humor a nebrala se příliš vážně.
„Jsem nevděčný synek, co stále hledá novou otcovskou figuru.“
Máte nějaké vzory, které vás lidsky inspirují?
Mám spoustou vzorů. Co se týče té politiky, tak je to částečně i zmíněný Miloš Zeman. Chtěl bych, aby mě naučil kouřit cigarety, protože to neumím. V tom se mi zdá, že je hodně dobrý.
Nedávno jste se objevil v pořadu Události, komentáře týdne na České televizi, zaměřeného na analytickou diskuzi s politiky, ekonomy nebo komentátory. Jaké bylo vystoupit v takto seriózním formátu?
Bylo to dost zvláštní, protože tam nebylo ani jedno téma, které by se týkalo české politiky, což je moje specializace. To mě trochu vyvedlo z míry. Navíc bylo dost náročné diskutovat, když jsou vedle vás takové autority a osobnosti glosátorství, jako je Miroslav Kalousek nebo Miroslav Singer (ekonom a bývalý guvernér České národní banky, pozn. red.). Navíc mi potom vysvětlovali, jak to bylo na vojně drsné, a že bych to asi nezvládl. Ve studiu nebyla úplně příjemná atmosféra. Bohužel to nebylo vinou České televize, ale vinou některých hostů.
Jan Špaček mění způsob, jakým se v Česku dělají politické rozhovory. Zdroj: archiv Jana Špačka
Ve videích často zmiňuje IQ, na síti X jste uvedl, že vám bylo naměřeno IQ 100. Je to pravda?
Ne, obecně nemám rád, když se cokoliv operacionalizuje, převádí na cifry, na hodnoty, na sílu. Mám pocit, že se to v dnešní době dělá úplně ze všeho. Čísluje se míra sentimentu, vyčísluje se na úspěch, na počty zhlédnutí, na počty peněz a tak dále. Tento trend je mi strašně protivný. Já si myslím, že vždy, když se lidi nějak číslovali, tak to dopadlo špatně.
Máte nějakou zajímavou schopnost, která o vás není známá?
Mám velice flexibilní a ohebné prsty na rukách i nohou. Nemá to žádné praktické využití kromě toho, že to občas ukážu někomu na večírku a tím ho mírně vyděsím.
Před dvěma lety jste v rozhovoru pro DVTV uvedl, že si mezi politiky hledáte otcovskou figuru. Už se to podařilo?
Řekl bych řekl, že v tomto ohledu jsem takový nevděčný synek, protože těch otcovských figur za život prostřídám hodně. Začal jsem si všímat toho, že za měsíc vystřídám alespoň dvě. Nemusí to být ani politik. Není to nějaké finální hledání. Je to zkrátka taková kratochvíle, která přichází neustále.
Říká se, že každý má nějakou podivnost, jaká je ta vaše?
Doufám, že žádná. Já věřím, že nejsem ničím zvláštní, to by mě dost vyvedlo z míry. Já se snažím být co nejvíce normální. Platím daně, nosím doklady v peněžence a chodím po chodníku. Takže doufám, že ty podivnosti zůstanou utajeny. Přiznám se, že mám hodně velký přehled a mnohokrát jsem viděl reality show Hledá se táta a máma, která se vysílala na Primě asi před 15 lety. Všechny čtyři série jsem viděl několikrát a myslím, že asi jsem jeden z mála, minimálně z této generace, kdo může něco takové říct.
