Měsíce čekání na terapii. Psychologové se potýkají nejen s nedostatkem kapacit
„Pokud to nevydržíte, nechte se hospitalizovat,“ doporučila dvaadvacetileté studentce Pavlíně její obvodní lékařka, když se jí svěřila, že se dlouhodobě necítí psychicky dobře, jenže psycholožka jí dala termín až za téměř půl roku. „Nechtělo se mi do nemocnice, ale opravdu jsem měla pocit, že pět měsíců na sezení a pomoc čekat nevydržím,“ doplňuje Pavlína. Našla si na internetu i další psycholožky a psychology v okolí a napsala jim, ale odpověď byla všude stejná. Buď nové pacienty vůbec nenabírají nebo nabídli podobně dlouhou čekací dobu.
Málo kapacit i klinických psychologů
Příčinou dlouhých čekacích dob je hlavně nedostatek klinických psychologů. Například Všeobecná zdravotní pojišt´ovna (VZP) měla k začátku roku 2024 uzavřenou smlouvu s 753 psychology, ale ani jeden z nich se nenachází v okrese Plzeň-jih. „Dojíždím ke své psycholožce do Plzně, i když od ní bydlím dost daleko. I samotná cesta je pro mne stres,“ potvrzuje jednadvacetiletá Michala, která musela kvůli zhoršujícím se úzkostem ukončit studium vysoké školy. I v dalších okresech je nepoměr psychologů a zájemců o jejich péči. Podle dat VZP je nejméně psychologů v okolí Brna a v některých částech Jihočeského a Ústeckého kraje. Průměrně připadá na 100 tisíc obyvatel asi osm klinických psychologů.
Problémy si uvědomují i sami odborníci na psychické zdraví. „Musíme reagovat na nedostatek odborné péče, a to bez naší iniciativy nepůjde. Jako psychologové proto sami upozorňujeme na problémy, ale je třeba i navrhovat řešení – pokud nás napadají,“ říká psycholožka působící v terapeutickém centru Nomia v Hradci Králové Tereza Pokorná.
Dopis s prosbou
Možné navýšení počtu klinických psychologů komplikuje náročnost jejich přípravy. „Stát se klinickým psychologem, to znamená pět let studia psychologie a pak další čtyři roky (ještě do nedávna to bylo pět let) specializačního vzdělání v oboru klinické psychologie a následně náročné atestační zkoušky,“ shrnuje terapeut Minh Mai, který kromě své vlastní praxe také popularizuje psychologii na Instagramu.
Atestační zkoušku z klinické psychologie lze složit v Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (IPVZ). Právě vedení katedry klinické psychologie na IPVZ byl loni adresován otevřený dopis, za kterým stálo 31 českých psychologů. V dopise vysvětlují: „Naše snaha cílí na prosazení objektivnějších a relevantnějších podmínek pro posouzení odbornosti u zkoušky, což, jak se domníváme, může pozitivně ovlivnit počet úspěšných absolventů a tím i zvýšit dostupnost klinicko-psychologické péče.“
Po studiu chybí motivace
Pavlíně se nakonec podařilo najít psychologa, který ji přijal do dvou týdnů. „Neměla bych být nevděčná, ale vůbec mi nesedl. Měl místo, tak jsem k němu šla, ale nejen, že mi nepomohl, ještě mi některá jeho slovo přitížila,“ říká. Měla pocit, jako by starší psycholog nerozuměl jejím problémům. Dokonce o pocitech, s nimiž se mu svěřila, naznačil, že jsou „výmyslem téhle generace“.
Mladým absolventům psychologie ale často chybí chut´ do dalšího zdlouhavého zvyšování kvalifikace. „Mladí psychologové čelí během přípravy nízkým demotivujícím odměnám,“ doplňuje Minh. Pokorná zvažuje, že by do předatestační přípravy nastoupila. „Jako žena ale řeším ještě další otázku: měla bych ráda rodinu, což je pak o to těžší a věřím, že u žen v oboru i toto může hrát velkou roli,“ říká.
Online terapie nejsou pro každého
V posledních několika letech mezi mladými lidmi nabraly na popularitě terapie přes videohovor, které nabízejí řešení nedostatku kapacit psychologů a terapeutů. Jednou ze společností, která je zprostředkovává, je Hedepy. „Podle realizovaných studií je online terapie srovnatelně účinná jako ta “tváří v tvář”, takže se této formy sezení není potřeba bát,“ uvádí. Hedepy prezentuje za jednu z hlavních výhod svých online sezení právě i to, že se klienti mohou vyhnout dlouhým čekacím dobám: „Běžně si můžete domluvit sezení již na další den, v případě nutnosti dokonce do pár minut, což je u klasické terapie prakticky nemožné.“ Podobné podmínky nabízejí i další společnosti, například Tymosia nebo Nepanikař.
Ne všichni ale vidí na online terapiích jen pozitiva. „Nechci u počítače trávit ještě víc času než teď. Ani se před obrazovkou nedokážu tolik uvolnit. Chybí mi ten lidský kontakt,“ popisuje v úvodu zmíněná Michala. Dodává, že ji překvapily i ceny, které jsou někdy srovnatelné s pro ni příjemnější prezenční formou sezení. S tím, že tato forma není vhodná pro všechny souhlasí i terapeut Minh Mai: „Nemyslím si, že je online terapie vhodná například pro lidi s těžkými duševními poruchami nebo krizovými stavy.“
