Barbora Šampalíková: Občas si připadám trochu jako akvarijní rybička
Nabídek a úvazků máte spoustu. Přesto, dokáže vás to všechno bez potíží uživit?
Ano, ale příjem není stabilní. Některé měsíce jsou lepší a jiné zase horší. Například v létě, když jsou divadelní prázdniny, je příjem najednou nulový. Navíc nejsem v žádném angažmá a pracuji na volné noze, takže dostávám zaplaceno přímo za představení nebo daný výkon. Jde tedy hlavně o člověka, jak si svůj čas rozvrhne a jakým způsobem s ním dokáže pracovat.
„Je mi ctí pracovat pod Jiřím Suchým.“
Hrajete pořád nejvíce v Karlínském divadle a Semaforu?
V Karlínském divadle už spousta představení, ve kterých jsem hrála, měla derniéru. V květnu ji bude mít i muzikál Sestra v akci, The Addams Family také bude končit, takže zbývá jen Legenda jménem Holmes. V Semaforu teď hraji pouze ve dvou inscenacích. Opravdu tedy spíš přebíhám. Zpívám ještě v orchestrech, organizuji přímo šansonové koncerty a věnuji se i kapelám. Mám to rozházené, takže bych neřekla, že mám někde hlavní místo, kde bych přímo působila.
Jaké je to pracovat s Jiřím Suchým, který je dlouhá desetiletí hlavní tváří Semaforu?
Jde o opravdu skvělou zkušenost a je mi ctí. Vždyt´ spolupracoval s opravdovými osobnostmi i minulého století, největšími režiséry, herci, zpěváky, a to ani ještě nebyl slavný. Když jsem se do Semaforu dostala, měla jsem obrovskou radost, že můžu přesně vidět, jaký doopravdy pan Suchý je a jaký má humor. Je workoholik a je zajímavé ho sledovat při práci a jakým způsobem tvoří. I když je třeba nemocný, doma píše. Také se považuji za workoholika, ale neumím si představit, že bych vše dělala stejně jako on. Ráda si totiž občas odpočinu. Pan Suchý je ale nastavený jinak a považuji ho v tomto smyslu za nadčlověka.
Napadlo vás, že byste také zkusila napsat vlastní hru?
Samozřejmě napadlo, ale myslím si, že na to nemám vlohy. Už jen proto, že dělám spoustu věcí a jsem rozlítaná. Mám hodně úžasných kamarádů a kolegů, kteří talent mají a tím pádem to nechávám na nich. Například při šansonových koncertech mě doprovází úžasný klavírista Petr Ožan, který má jak nádherné písně a hudbu, tak i texty. Jsem radši, když od kolegů dostanu něco hotového.
„Když si objednáte J.A.R. z Wishe, přijedeme my.“
Jak si vůbec dokážete zapamatovat tak velké množství hudebních a hereckých textů?
Někdy lépe, někdy hůř. Nedávno jsem se přistihla, že mi spousta textů dlouho trvá se naučit a připadám si trochu jako akvarijní rybička. Člověk má dobrý pocit, že se něco naučí a má na chvilku padla, ale třeba hned za dva dny už zase sedí nad něčím dalším. Kolikrát ještě i ten den. Samozřejmě jsou chvíle, kdy jde učení lépe. Mnohdy se ale sejdou zkoušky a do toho se ještě hraje. Třeba nedávno, když se zkoušelo představení Zpívání v dešti pro divadlo Hybernia. Přes den jsem byla tam a učila se, večer jsem hned hrála jinde, pak přišla domů a zase se učila na představení. A co si budeme povídat, člověk je schopen se přes den pořádně soustředit asi tři hodiny, takže i když jsem si texty pročítala a snažila se je naučit, neřekla bych, že to mělo velký efekt.
Zpíváte navíc ve dvou kapelách, jedna je přímo vaše. Jak byste je od sebe hudebně rozlišila?
Když si objednáte J.A.R. z Wishe, přijedeme my, kapela Strohoskop. Kluci z ní píšou úžasný texty a proto, že nás je devět, a tak máme hodně hlasů, skvěle se využije dechová sekce i sample. Je to takový funky punk, ale nedá se říct, že bychom hráli jeden určitý žánr. Druhá kapela je moje a věnujeme se českému šansonu. Část písní je převzatá, například od Hany Hegerové a Petra Hapky. Máme ale i vlastní skladby, které buď napsal Petr Ožan, nebo pro mě složili další lidé.
Kdo ve vás objevil talent pro zpěv a tanec?
Jako dítě jsem chodila na různé kroužky, které mě bavily. Od čtyř let jsem navíc tancovala, a pak se k tomu přidalo i zpívání. Na základní škole jsem tancovala závodně a navštěvovala pěvecký sbor, do kterého jsem chodila asi tři roky. Následně jsem asi do čtrnácti jednou týdně chodila na soukromý zpěv do základní umělecké školy a pokračovala na Pražskou konzervatoř. Přiznám se, že vlastně nevím, kdo ve mně talent objevil. Vyplynulo to nějak samo.
Byla pro vás konzervatoř jasná volba?
Ano. Spíš jsem nevěděla, co bych dělala, kdyby mě nepřijali. Jde o skvělou školu, vlastně i školu života, ale popravdě teď zpětně trochu lituji, že jsem spíš nešla na gymnázium nebo klasickou střední školu. Tam bych získala všeobecnější rozhled tím, že se na nich vyučují klasické předměty. Na konzervatoři jsou totiž jen chvíli. A když se třeba v osmnácti letech rozhodnete vydat jiným směrem, není to lehké. Člověk totiž navíc vypadne z klasického režimu denního studia. My měli předměty rozházené, někdy se začínalo třeba až v jedenáct hodin a končilo v osm večer. Takže jsem si vlastně tím, že jsem šla na konzervatoř, odepřela jiné možnosti. Ale myslím si, že bych ani tak neměnila.
„Nemám ráda stereotyp.“
Zkoušela jste někdy dělat něco jiného než herectví a zpěv?
Když jsem například při covidu nemohla hrát, pracovala jsem za barem. I jako mladší jsem tuhle práci měla jako letní brigádu. Asi v sedmnácti jsem chvíli dělala i uvaděčku ve Stavovském divadle. Maminka mě na letní brigádu v šestnácti letech přihlásila na Českou poštu a já roznášela zásilky a dopisy. Za zmíněného covidu, když bylo jasné, že nebudu mít žádný příjem, jsem začala pracovat i na recepci dentální kliniky. Bavilo mě to, jen jsem necítila pocit seberealizace. Nemám ráda stereotyp a dělat každý den to samé by mě dlouho nebavilo.
Možná i proto studujete dál, co vás k tomu vede?
Začala jsem hrát v hodně mladém věku a může se stát, že za pár let už možnost mít nebudu. Pracuji navíc na volné noze, takže je to pro mě důležité i z ekonomického hlediska. Jako diplomovaný specialista bych totiž na konzervatoři mohla učit. Ne vždy jsem takový názor měla, ale dospěla jsem k tomu, že by mě to mohlo i bavit.
Zbývá vám vůbec nějaký volný čas?
Obecně moc ne, ale v poslední době to mám volnější. Ale tím, že při zkouškách vznikne hodně restů, jako jsou třeba schůzky s přáteli, mám vlastně volný čas vyplněný. Vždycky se snažím plnit vše, co jsem nestíhala, což je třeba i úklid a návštěva rodiny. Ráda bych ji vídala častěji, bohužel se mi to moc nedaří. Moc ráda, když mám čas, se dívám na filmy a vařím, což je můj způsob relaxu.
