Život v karanténě se podobá apokalyptickému filmu a na klidu nám moc nepřidává
Ze dne na den se naše životy obrátily vzhůru nohama. Po nařízení vlády se 11. března uzavřely všechny školy, kromě mateřských. Ze začátku to připomínalo jen chřipkové prázdniny, které budou trvat nanejvýš měsíc. Ale tehdy jsme ještě netušili, že za necelý týden nastane krizová situace, kterou jsme doteď mohli vídat jen ve filmech. Z ulic se vytratil život, jinak rušná místa jako Václavské nebo Staroměstské náměstí v Praze dočista osiřela. Otevřené zůstaly pouze obchody, kde seženeme nejnutnější zboží.
Převažují špatné zprávy
Nikdy předtím jsme nezažili tak vážnou situaci, jako nyní. Doufáme, že spíš než dobré zprávy z médií neuslyšíme ty špatné. Denně se zvyšuje počet nakažených a mrtvých nejen u nás, ale po celém světě. Trochu mi to připomíná výjevy z válečného románu Ericha Marii Remarqua Čas žít, čas umírat, nebo z apokalyptického filmu Nákaza. Místo šití uniforem pro armádu nyní vyrábíme a dovážíme roušky pro naše zdravotníky. V první linii nasazují své zdraví lékaři, kteří jsou vystaveni největšímu riziku. Přitom pokud se nakazí oni, budou naše životy teprve v sázce.
Na místě jsou také obavy z toho, zda přenašečem viru nejsme právě my sami. Proto se někteří z nás dobrovolně rozhodli izolovat od přátel a části rodiny, abychom neohrozili třeba prarodiče.
Spokojit se s málem
Někdy to, co jsme považovali za samozřejmost, jako by se rázem rozplynulo. Ještě před několika měsíci bychom si dokázali jen těžko připustit, že se v našich končinách budeme potýkat s nedostatkem léků, nebo zdravotních pomůcek. Paralen, který měl vždy někdo spolehlivě v kabelce, není k dostání. Rouška, kterou zdravotníci po jednom použití automaticky vyhazovali, má pro ně cenu zlata. To jsou věci, které jindy posíláme jako humanitární pomoc do rozvojových zemí a nyní o ně musíme sami žádat.
Krizová opatření sice omezují naši svobodu, ale jsou bez větších problémů splnitelná. Jídlo, léky a hygienické potřeby nám k nutnému přežití zatím stačí. Mnozí z nás si nedokázali představit, jaké to je, spokojit se s málem. Navykli jsme si, že můžeme jít kamkoliv a pořídit si cokoli. Jindy jsme mohli volný čas trávit v kinech, nakupováním oblečení, nebo třeba plaváním v bazénu. Teď zůstáváme zavření mezi několika stěnami. Vyjít ven a udělat si výlet do obchodu s potravinami, nebo vynést odpadky se jeví jako luxus, který si můžeme dovolit jen výjimečně.
Nejistá budoucnost
Svět vypadá, že stávkuje. Obavy z toho, jak dlouho ještě zůstaneme uvěznění v několika místnostech, informace o počtu lidí, kteří přišli o práci, nebo děsivé scénáře kolapsu zdravotnictví v ostatních zemích, nám na klidu moc nepřidávají. A to jsme na začátku nabyli dojmu, že budeme mít poklidné „prázdniny“. Strach a nejistota mohou být tísnivější než uzavřený prostor našich domovů. Nevíme, co s sebou krize přinese a odnese, nebo kdy se znovu budeme moct v klidu nadechnout bez roušky. Ve srovnání s tíhou situace je ale to, co můžeme proti šíření nákazy udělat, docela jednoduché. Až se nás v budoucnu někdo zeptá: „Co jsi dělal za časů pandemie koronaviru?“ nebudeme se muset stydět za odpověď, „jen jsem doma seděl.“
