Žena by si u nás sáhla na dno svých sil, říká vedoucí pražské zásahovky Jaroslav Černý
Jak jste se k místu v pražské zásahové jednotce dostal?
Nejdřív jsem sloužil na pohotovostní jednotce 158. Po třinácti letech mi nabídli, jestli nechci dělat na oddělení monitorující organizovaný zločin. A po devíti letech přišla nabídka na post vedoucího zásahové jednotky. Musel jsem si ale nejdříve dodělat vysokou školu a absolvovat dvouměsíční stáž v Americe. Nakonec bylo ještě výběrové řízení, ve kterém mě vybrali jako nejvhodnějšího kandidáta.
Co vás na této práci tak lákalo, že jste nabídku přijal?
Líbilo se mi, že není jednotvárná. Nejde o žádnou pásovou výrobu, kde víte od kolika, do kolika děláte a co se přesně bude dít. Tady jsou dny rozmanité. Každý zásah, pachatel či situace je totiž jiná.
Kdybych se chtěla stát členem útvaru, co všechno bych musela absolvovat?
Hlavní kritérium je, že musíte být policistou. Poté na vás čeká kolečko vstupních testů, které musíte splnit. Zkoušky se skládají ze zátěžových psychologických testů, při těch se projeví vaše vlastnosti. Jestli jste spíše týmový hráč nebo sólista, nervák či zbabělec. U nich vás psycholog rozebere opravdu hodně dopodrobna.
Musí uchazeč splnit i nějaké fyzické testy?
Určitě. U těchto zkoušek je důležité nepřecenit síly. Jsou totiž o několik stupňů fyzicky náročnější než ty na místo policisty, například v počtu kliků či sed lehů. Mnoho mužů, kteří třeba i pravidelně sportují, při nich už pohořelo. Hodně také klademe důraz na střelbu. Takže když na pět metrů netrefíte terč, tak jste pro nás, jak já říkám, mrtvý muž.
Je možné, aby se do vašeho útvaru dostala žena?
Možné to je. K nám se ale zatím žádná nepřihlásila a myslím si, že je to jenom dobře. Mám ale pocit, že dvě se chtěly dostat ke Středočeské zásahové jednotce a fyzicky to prostě nezvládly. Něžná pohlaví jsou jinak stavěná a v zásahovce to není žádná zívačka. Samozřejmě bych žádnou neodrazoval nebo jí to rozmlouval, ale myslím si, že ženy nemají fyzicky na to, aby byly bojovnicemi v zásahové jednotce. Doslova by si musely sáhnout až na dno svých sil.
Mohlo by to pro ně být náročnější i z psychického hlediska?
Podle mě ano. Přece jenom přemýšlejí trochu jinak než muži. Mateřský cit v nich zůstává a v této práci by to mohlo být na škodu. Chlap, pokud není mamánek, snáší používaní donucovacích prostředků na pachatele přece jenom o trochu lépe. Ale jako hlavní problém vidím fyzičku. Může jít klidně o atletku, která dobře běhá, pak ale třeba zase neuspěje v silovém tréninku a naopak.
Dokážete ze zkušenosti říci, jací lidé jsou při zatýkání nejnebezpečnější?
Nejhorší jsou podle mého asi narkomani, tedy lidé pod vlivem nějakých drog. Zaprvé mají práh bolesti úplně někde jinde a zadruhé jsou svým chováním velmi nepředvídatelní. Což může být hodně nebezpečné. Jeli jsme už ale také ke schizofrenikovi, který měl u sebe mačetu. Zabarikádoval se doma a všechno kolem sebe rozbíjel.
Jak jste si s ním poradili?
Museli jsme použít donucovací prostředky a zpacifikovat ho. Na tom je smutné to, že jde o nemocného člověka, který za svůj stav v podstatě nemůže.
Zažil jste někdy výjezd, při kterém byste se o své muže opravdu bál?Myslím si, že takový okamžik asi nenastal. Nejdůležitější ale podle mě je si všechno naplánovat. Pokud to tedy jde. Vždycky říkám, že se nic nesmí podcenit. At´ už jedeme k někomu ozbrojenému, nebo ne. Protože nikdy nevíte, jak se ten člověk zachová. Dneska už jsou ale kluci tak vycvičení, že i když se plánovaná akce nějak zvrtne, dokážou pohotově zareagovat a situaci správně vyhodnotit.
A co když akci naplánovat nemůžete?
V těchto případech musíme reagovat co nejrychleji. Jde o to se správně rozhodnout a promyslet, jak celou akci provést. Takže si třeba alespoň v autě při cestě na místo rozmyslíme, co uděláme. Zásah vedou vždycky ti nejzkušenější. Ale jak říkám, jde o to provést zákrok co nejrychleji a nejprecizněji, tak abychom nedali pachateli vůbec žádnou šanci k odporu.