Zemřel Miro Žbirka. Zlatý slavík, který nikdy nezamrznul v čase
Když zemře známá či slavná osobnost, většinou se o jejím úmrtí lidé nejdříve dozví prostřednictvím seriózního oznámení na sociálních sítích plného lítostivých slov. „Správy o mojej smrti sú pravdivé, to by řekl Meky, kdyby žil,“ objevilo se na Instagramu slovenského zpěváka. Na první pohled možná trochu zvláštní způsob, jak informovat veřejnost o odchodu jedné z nejvýraznějších tváří česko-slovenské hudební scény posledního půl století. Nic ale nemohlo osobnost Miroslava Žbirky vystihnout lépe. Jedním z jeho životních hesel totiž bylo „nebrat se příliš vážně“. Největší inspirací, at´ už v tomto přístupu k životu nebo hudbě, mu byla britská rokenrolová scéna, zejména pak legendární skupina Beatles.
Ostrovní kulturou byl Žburka obklopen už od narození, a to i přesto, že vyrůstal v Bratislavě. Jeho matka Ruth Galeová pocházela z Londýna, kde se během druhé světové války seznámila s Mekyho otcem Šimonem. Novou hudbou a vším, co ve světě zrovna „letělo“, ho zásobovali starší bratři Jason a Tony, kteří doma často hráli skladby zahraničních interpretů. Psal se rok 1967, když patnáctiletý Meky, ovlivněný novými trendy západního světa, založil společně s kamarády úspěšnou skupinu Modus. Větší slávu mu však přinesla hlavně sólová kariéra. V roce 1982 dokázal v anketě Zlatý slavík, jako teprve druhý zpěvák po Waldemaru Matuškovi, porazit Karla Gotta.
„Brouk“, jak se Žbirkovi přezdívalo, vzhledem a vystupováním připomínal uhlazeného kluka, slušňáka, který nevybočuje z řady. I proto nebyl navzdory svému původu takovým trnem v oku kumunistů. Pro mnohé lidi však symbolizoval neotřepanost, svěží vítr a kus Západu, který v Československu chyběl. „Snad v nejtrapnější době Meky Žbirka nebyl ničím trapnej, a přitom byl hvězda,“ napsal po zpěvákově smrti režisér Jan Hřebejk. Novinář Luděk Mádl pro změnu připomněl Žbirkovu televizní hitparádu. „Nezapomenu, jak socialistickou televizi rozsvítil pořad Rhytmic, který s nezaměnitelnou dikcí a anglickou výslovností moderoval.“
Jeho profesní i osobní život stihl přiblížit režisér Šimon Šafránek v dokumentu Meky, který měl premiéru v loňském létě. Kromě jiného ukazuje nahrávání Double album (2018) ve slavném studiu Abbey road, kde na svých hitech pracovali pro Žbirkovu kariéru tolik zásadní Beatles. Pohled na to, co je moderní, se přirozeně velmi rychle mění. Miro Žbirka se ale nikdy nezaseknul v čase, jak se to dříve či později úspěšným interpretům stává. Po zisku Zlatého slavíka se snažil rozbourat svou image popového socialistického zpěváka albem Nemoderný chalan (1984). Později se dokonce nebál experimentovat s rapem.
Dokázal ale zaujmout i dnešní generaci dvacátníků. Vždy se snažil být v obraze a sledovat nejnovější hudební trendy. I proto často spolupracoval s mladými umělci a producenty. „Když přede mnou zmíníte jména jako Billie Eilish nebo Post Malone, nebudu se tvářit, že tohle už mě míjí. Baví mě to a pochopitelně i ovlivňuje,“ řekl v rozhovoru pro Aktuálně.cz v červnu 2020. Odkazem Miroslava Žbirky tak kromě hudebních hitů jako Atlantida, Co bolí, to přebolí, 22 dní, Balada o poľných vtákoch, Len s ňou nebo Fair play může být i jeho celoživotní zájem o dění ve světě. Snaha nezůstat stát na místě, učit se a přinášet nové věci.
