Začínající novináři mají občas pocit, že starší kolegy musí jen poslouchat, myslí si autorka podcastů Respektu
V Respektu jste jedna z nejmladších. Jak vás starší kolegové vnímají?
Všichni se navzájem respektují a s diskriminací kvůli věku jsem se nesetkala. Myslím, že zastoupení mladých lidí v redakci je přirozené a je dobré v ní mít mix zkušených novinářů a těch, kteří přemýšlejí víc svěže. Když časopis budou psát mladí lidé, budou ho mladí i číst.
Jak u vás v redakci vypadá spolupráce mezi nováčky a zkušenějšími redaktory?
Je důležité, aby mezi sebou generace vedly dialog a pochopily, proč má někdo jiný názor než druhý. Tak mladí mohou od starších kolegů něco pochytit, ale také je něčemu přiučit. Začínající novináři mají občas pocit, že musí jen poslouchat a být pokorní a vděční. Vnímám to jako problém, protože tím se v nich může probouzet strach, který je svazuje. Ale nějaká nabubřelost je taky špatně.
Je běžné, že si Respekt do redakce bere i lidi z „generace dvacet“?
Ano, protože lidí v mém věku tam je několik. V létě jsme dokonce měli dvanáctiletého stážistu, kterému v tisku vyšla reportáž. Pracovalo se s ním úplně v pohodě, protože si hlavně četl zahraniční média a byl do nich úplně ponořený. Akorát jsme si museli dávat pozor, abychom před ním nemluvili sprostě.
Kvůli podcastům média často sahají po rozhlasácích.
Podcasty týdeníku Respekt nahráváte od loňského léta. Jak jste se k práci dostala?
Do konce roku 2019 jsem pracovala na Radiu Wave jako slovesná dramaturgyně a projektová manažerka. Potom jsem z úvazku odešla, abych si mohla dodělat magisterské studium. Po jeho ukončení v létě jsem si říkala, že bych se mohla rozhlížet po něčem jiném. V tu chvíli mi napsal šéfredaktor Respektu Erik Tabery, jestli bych to u nich nechtěla zkusit.
Jak přišel zrovna na vás?
Pravděpodobně znal moji práci z rádia a také na mě dostal tip od někoho, koho oba známe. Byla to pro mě čest. Šlo ale o logický krok, protože třeba i autor podcastů Deníku N Filip Titlbach si stejně jako já prošel školou Českého rozhlasu. A média, která chtějí dělat podcasty, se často obrací na bývalé rozhlasáky, protože mají se zvukem větší zkušenosti.
Dá se říct, že si prací v Respektu plníte sen?
Takhle jsem nad tím nepřemýšlela. Ale vlastně to práce snů být může. Ještě než jsem po nástupu na VOŠP chtěla být novinářkou a moderátorkou v rozhlase, lákala mě hudební a kulturní publicistika. To se mi teď částečně splnilo, protože kromě přípravy podcastů můžu psát do nové rubriky Jak se máte, která je o umělcích a umělkyních.
Zatímco podcast Karaoke v Českém rozhlase jste vedla uvolněným stylem, v Respektu jste se například věnovala protestům proti potratům ve Varšavě nebo americkým prezidentským volbám. Je pro vás těžké mezi dvěma styly přepínat?
Není, protože jsou mi blízká jak kulturní, tak politicko-společenská témata. Baví mě rozmanitost mé práce a jsem ráda, že můžu dělat oboje. Rozdíl je, že proudová moderace a kontaktní pořad Volej na Radiu Wave nepotřebují z podstaty věci tak propracovanou rešerši. Neřekla bych ale, že by proto práce v Respektu byla náročnější, spíš to k ní patří.
Je svobodné, že můžu dělat vše sama.
Podcasty jste v Respektu museli vybudovat úplně od nuly. Byly začátky těžké?
Nebylo to jednoduché, byt´ koncept podcastů, které vycházejí jednou týdně, není složitý a ještě nyní se proměňuje. Teď vlastně všechno dělám od začátku do konce sama – od rešerše a nahrání, přes dramaturgii a postprodukci, až po editorství. Ale je to příjemné a svobodné.
Jakou zatím máte na nahrávky odezvu?
Chodí na ně pozitivní reakce a pokud vím, jde o nejposlouchanější podcasty z celého vydavatelství Economia. Ale může za to i fakt, že Respekt je sám o sobě silná značka. Ještě počkáme, jak se bude poslech vyvíjet do budoucna. Pak bych chtěla rozšířit zdejší podcastovou divizi a začít dělat různé série. Ale to ještě bude chvíli trvat.
