Z boje za spravedlnost až k nemilosrdnému honu na čarodějnice
Původní myšlenka cancel culture byla chvályhodná – potrestat někoho za objektivně nevhodné či nepřijatelné chování. Mezi taková témata patří kromě sexuálního obtěžování a rasismu třeba i otázky spojené s LGBTQ+ komunitou. „Kultura rušení“ ale v mezičase přerostla do extrému. K tomu, aby někomu byla zničena pověst, stačí už jen lež. Internetem se pak šíří rychle.
Bylo tomu tak i v lednové kauze českého influencera Ladislava Sinaie. Majitel instagramového účtu Czech Rap Moments začal zveřejňovat konverzace, ve kterých měl Sinai údajně vytvářet sexuální nátlak na mladé dívky a posílat jim i videa a fotky, na nichž masturbuje. Proto ho uživatelé sociálních sítí označili za pedofila. Později se ukázalo, že část zpráv byla zfalšovaná nebo vytržená z kontextu a příspěvky byly záměrně přidávány tak, aby influencera Sinaie poškodily. I přesto s ním platforma GoOut, pro niž vytvářel podcasty, přerušila spolupráci.
Ani vtipy už dnes neprojdou
Kvůli neopodstatněné veřejné kritice si „zrušený“ člověk do konce života ponese na čele nálepku rasisty, homofoba nebo sexuálního predátora. S takovými lidmi většina firem spolupracovat nechce, protože by to vrhalo špatné světlo i na ně. Známé osobnosti se zničenou pověstí proto ztrácí obchodní partnery, na nichž přitom závisí jejich živobytí.
Od celebrit se prostě očekává, že budou jednat v souladu s morálním kompasem většinové společnosti. Kdyby ale zastánci cancel culture své vysoké nároky na korektnost uplatňovali spravedlivě, pravděpodobně by byl takto ve finále „zrušen“ každý člověk. Protože většina z nás jednou řekla nebo udělala něco, co by dnešním často přecitlivělým společenským hodnotám naprosto odporovalo. K veřejnému odsudku dnes může stačit třeba zasmátí se vtipu o nepracující romské menšině nebo o hloupých blondýnkách. Rozdíl je jen v tom, že „obyčejného smrtelníka“ nezlynčuje celý internet.
Odpouštět není jen božské
Současná společnost se snaží být za každou cenu tolerantní a bez předsudků. Zároveň je ale pokrytecká i nemilosrdná a zdá se, že známé osobnosti čím dál více trestá za pouhý vyslovený názor. „Rušící kultura“ má sice pocit, že bojuje za spravedlnost, ale ve finále dělá přesný opak. Někdo, kdo se před lety dopustil nevhodného komentáře, v nějakém čase, konstelaci a kontextu, se snadno dočká toho, že mu pohoršená veřejnost začne posílat třeba výhružky smrtí. A ještě se při tom cítí spravedlivě a morálně na výši.
Chybovat je lidské; vždy tomu tak bylo. Společnost ale dříve dávala člověku mnohem větší možnost ospravedlnění. Cancel culture však onen důležitý bod, jakým je odpuštění, postrádá, náprava chování se nedovoluje. Omluva „zrušené“ osoby je často považována za neupřímnou nebo nedostatečnou. Přitom to, co z nás dělá lidi, jsou právě chyby. Díky poučení z nich se můžeme vnitřně vyvíjet. Nikdo není dokonalý, proto lidé potřebují druhé šance. Ty ale cancel culture nedává. A to ani těm, kterým vyloženě ukřivdí.
