Vystoupení z komfortní zóny je pro mladé jako každodenní válka
Hrdinství a statečnost se většinou pojí se záchranou života či obhajobou správné věci. Pro dnešní mladou generaci se ovšem tyto pojmy mohou vázat třeba také s tím, že zvednou neznámé telefonní číslo. Vystoupení z komfortní zóny je pro mnohé z generace Z těžkým úkolem. Odborníci se shodují, že původ takového chování souvisí s obdobím pandemie covidu-19.
„Když jsem třeba v restauraci McDonald’s, tak vždy stojím u objednávacího tabletu. Není mi moc příjemné mluvit s cizím člověkem a vysvětlovat mu, co přesně chci za meníčko, když to můžu bez jediného slova naklikat do obrazovky,“ říká dvacetiletý Josef Kučera. S podobným komunikačním problémem se potýká i o rok starší Petr Kuře: „Vždy se musím lehce uklidnit před voláním na cizí číslo, i když to je jen internetový inzerát. Z nějakého důvodu se cítím blbě, že budu třeba marnit jejich časem.“
Karanténa narušila osobní kontakty
Psychické války každodenního života se dotýkají většiny generace Z. Místo komunikace a seznamování často upřednostňují ticho a klid. „Můj maturitní ples pro mě byl peklo. Nesnášel jsem pocit, že na mě kouká milion lidí. Následně mě ještě rodiče donutili jít na sestry věneček, kde jsem chvilku seděl u stolu a utekl. Davy, hluk, mám husinu, jen si na to vzpomenu. Jsem prostě rád sám doma. Nikdo mě tam neotravuje,“vysvětluje jednadvacetiletý Mirek Brož.
Podle psycholožky Kamily Loudové se tento fenomén u mladých mohl objevit kvůli karanténě za covidu, kdy většina studentů seděla u počítačů: „Předtím se po škole šlo třeba ven s kamarády, nebo sportovat. Nicméně pandemie úplně rozbourala jakoukoli lidskou strukturu času. Byla to velká bída, a právě proto jsou teď lidé víc plaší a chtějí být samotáři. Jak seděli doma, tak se těžko naskakovalo na nějaký kontakt.“ Loudová dodává, že svou roli v problému hraje i rozmach sociálních sítí a závislostních prvků ve videohrách. „Vývojáři her se v tomhle dostali na vysokou úroveň. Dospívající nemají takovou odolnost si po dvou hodinách říct dost a jít dělat něco jiného. Sociální sítě a ostatní faktory s tím také souvisí,“ vysvětluje psycholožka.
Potíže internetového života vidí i psychoterapeut Daniel Baumruk, hlavně tedy v hledání partnera. „Už se nechodí na diskotéky. Lidé se radši seznámí na aplikaci Tinder, ale pak musí na terapie, protože přeskočí důležité namlouvání. To už totiž proběhlo pohledem na fotku. Následně se spojí a dohodnou rande,“ líčí Baumruk.
Hra o trůn komfortu mezi ostatními
Jako boj proti odmítání kontaktu s lidmi vznikají různé kavárny, knihovny nebo komunitní centra, kam si kdokoliv může přijít popovídat a dostat se do kontaktu s ostatními lidmi. „Je jiné se dívat na maraton Hry o trůny s partou, než když u toho někdo sedí několik hodin sám,“ uvádí Loudová. Podle ní tyto neziskové organizace, i když pranýřované kvůli čerpání financí, jsou skvělým místem pro udržení sociálních styků.
Překonat stud je podle psycholožky těžké, ale je potřeba, aby se lidé osmělili a byli spolu. „Kdo první začne, ten spustí další krok a společnost si v tom musí poradit. Stejně jako to bylo v jiných případech negativních sociálních jevů,” konstatuje Loudová.
Text vznikl ve spolupráci s Davidem Smítkou.
