Vyrobit si pivo doma není věda. Amatérské sládky neodradí ani vysoká počáteční investice
Pracovník v sociálních službách Radek Rosenberger (47) začal s nevšedním koníčkem před rokem. „Pivo zbožňuji. Vždy mě hodně lákalo ho uvařit a zjistit, jestli bude pitelné,“ vzpomíná na prvotní impuls. Za tu dobu stihl připravit devět várek po přibližně 22 litrech. „Ne vždy se výsledek blížil k ideálu, nikdy ale nedopadl katastroficky. Pivo jsem zatím vylévat nemusel,“ chlubí se Rosenberger.
Amatérského sládka vyšla počáteční investice do nerezových hrnců a dalšího potřebného náčiní, jako do hadice z potravinářského plastu, spilky nebo cedníků asi na 60 tisíc korun. Za suroviny v přepočtu na jedno svrchně kvašené dvanáctistupňové pivo zaplatí přibližně patnáct korun. „Samotné vaření se ekonomicky vyplatí, protože kdybych si takový půllitr koupil v plzeňské hospodě, dám za něj skoro padesát korun,“ dodává Rosenberger, který však s vařením nezačínal kvůli financím. Výroba piva je pro něj hlavně koníčkem. „Když zjistím, že se várka povedla, pocity jsou naprosto skvělé! Je to podobné, jako když člověk postaví dům. Věnujete se dlouho nějaké práci a pak konečně vidíte dobrý výsledek,“ vysvětluje.
Důležitá je čistota a výběr surovin
Studentka chemie a ekonomie Tereza Müllerová (22) na rozdíl od Rosenbergera vlastnoručně udělané pivo ochutnala už v 17 letech. „Poznala jsem spoustu lidí, kteří v oboru pivovarnictví pracovali. Čím víc jich bylo, tím více u mě začala převládat chut´ zkusit toto řemeslo sama,“ vysvětluje svou motivaci. Jako studentka ale neměla na drahou technologii peníze. „První várku jsem vařila doma v kuchyni na plotně v obrovském starém hrnci ze školní jídelny,“ vzpomíná s úsměvem na výrobu prvního ležáku, který se jí nakonec povedl nad očekávání. „Bez komplikací proces nebyl, přiotrávila jsem se dezinfekcí při čištění nádoby, ale u sklenice vlastního piva už jsem na námahu a zádrhely nemyslela,“ vypráví.
Čistota je při výrobě piva zásadní. Důležité je dezinfikovat vše, co s pivem přijde do kontaktu. Jinak se do něj dostanou divoké kvasinky, které zkazí výslednou chut´. Nutné je také dodržet technologický postup, tedy nechat ho vařit nebo kvasit ve správné teplotě a správnou dobu. Velký vliv na chut´ má také kvalita surovin. „Základem je voda, kterou je potřeba zbavit chloru. Nechávám ji proto alespoň 24 hodin odstát,“ popisuje kroky Rosenberger. Výrobu piva také usnadňuje kvalita sladu. Čím dražší a kvalitnější slad, tím je jednodušší dosáhnout správného výsledku. Domovarník se při procesu musí vyvarovat chyb, což si uvědomuje i Müllerová. „Na začátku jsem se jen pevně držela nastudovaných knih. Časem jsem ale získala v postupu jistotu. Vaření piva se dá naučit stejně jako vaření guláše,“ myslí si.
Z domovarníka profesionálním sládkem
Žádný poplatek ani daň domovarníci platit nemusí. Kvůli tomu ovšem nemohou pivo prodávat. Přesto však mají povinnost ohlásit svou aktivitu celníkům. To podle Rosenbergera není náročné. „Stačí dopisem oznámit, kde činnost provozuji,“ říká. Součástí prohlášení rovněž je, že domovarník nepřekročí roční limit dva tisíce litrů piva, který se od ledna loňského roku zvedl z pouhých dvě stě litrů.
Domovarníky v České republice zastřešuje Cech domácích pivovarníků, který má přes osm set členů. „Jsou ale i lidé, kteří vaří pivo doma, ačkoliv nejsou členy. Je jich minimálně jednou tolik,“ říká předseda cechu Roman Holoubek (56). Podle něj se většina věnuje činnosti jen pro zábavu. „Někteří lidé se však nechají zaměstnat v pivovaru nebo se z nich dokonce stanou sládkové a majitelé vlastního minipivovaru,“ doplňuje Holoubek.
Studentka Müllerová takové plány nemá. Každodenní vaření piva by se pro ni stalo nechtěnou rutinou. Na svůj koníček ale nemá tolik času, kolik by si přála. „Kvůli studiu v Německu se mi poštěstí pivo vyrobit maximálně dvakrát do roka, když se vrátím domů, kde jsem nechala veškeré náčiní. Plánuji ale začít vařit i v Německu,“ dodává. Také pro Rosenbergera výroba piva zůstává jen koníčkem. To i přesto, že dostal možnost přesunout se do větších prostor, kde by mohl vařit ještě více litrů. „Občas o tom přemýšlím a začne mě to lákat. Pak se ale podívám na ceník potřebných technologií a zjistím, že stojí čtvrt milionu. Na nabídku se tím pádem vykašlu,“ vysvětluje.
