Výroba piva v Nymburce aneb Jak chutná tradice spojená s Hrabalem
Nad starými střechami Postřižinského pivovaru se ještě ráno převaluje mlha, když se mezitím z jeho komínu linou první oblaky páry. Je zde cítit vůně dvou nejzákladnějších surovin pro výrobu piva – sladu a chmele. Když návštěvník prochází kolem budovy sladovny, kde má místní ikona Bohumil Hrabal pamětní desku, oprostí se od hluku nedaleké železnice. Místo něj člověka vítá rytmus varny, sykot páry a tiché dunění.
Slavný film Postřižiny se často pojí s Nymburkem, ovšem v místním pivovaru se paradoxně netočilo. Přesto je Postřižinské pivo právě odsud. Z malebného místa u Labe.
Čtyři stříbrné varny jsou v pivovaru nejhlučnější. Vaří se zde mladina, což je tekutina, která už obsahuje chmel, ale ještě neprošla kvašením. Teplo tady sálá jako z kamen a vzduch je těžký, sladový.
Drží se poctivého řemesla
V té vůni je však cítit něco uklidňujícího. Něco, co se od roku 1895, kdy byl zdejší pivovar založen, téměř nezměnilo. Pivovar v Nymburku totiž nepatří mezi ty, které by chtěly být vyloženě trendy. Jeho kouzlo spočívá v tom, že zůstal věrný své obyčejnosti.
Srdcem a duší pivovaru je takzvaná spilka. Místo, kde probíhá proces výroby. Nachází se zde osm velkých kvasných kádí. Pivo tu doslova dýchá a bublá jako hrnec na plotně. „Spilku v této podobě s káděmi má dneska už jen pět pivovarů v celé republice,“ říká vedoucí obchodní zástupce pivovaru Zdeněk Zajan. Poté se zlatavý mok stáčí do ležáckých tanků, kde klidně dozrává i několik týdnů.
Postřižínský pivovar je jedním z mála podniků, který vyrábí svůj slad humnovou technologií. Ječmen je vyrovnaně rozprostřený v nízké místnosti ve třech dlouhých řadách a musí se pravidelně několikrát za den ruční manipulací přeorávat.
Na dvoře v areálu se mísí dělnický ruch s klidem starého řemesla. Muži v montérkách ve výdejovém prostoru nakládají basy piva z palety do dodávek. „Naše práce není žádnej med,“ směje se jeden z nich. „Ale když se po šichtě napijete čerstvě stočeného ležáku, víte, proč to vlastně děláte,“ bere svou práci s humorem.
Kam čůrají psi
Podnik už navždy zůstane spjat s legendárním filmem Postřižiny, podle kterého je pivo i pojmenované. I přesto, že samotný film z roku 1981 se zde nenatáčel. „Tenkrát se tady stavěla budova moderní sladovny,“ vysvětluje jednu z příčin ředitel pivovaru Pavel Benák. „Zato název Postřižinské pivo máme chráněný. Češi jsou pivní národ, tak proč by se k tomu nemohl hlásit pivovar, jehož prostředí a příběhy z něj byly předlohou pro film,“ dodal.
Na slavného spisovatele se tu proto nezapomíná. Bohumil Hrabal v pivovaru strávil mládí. Jeho otec zde dělal správce. Právě odtud čerpal později náměty pro svá díla. Na náměstí v Nymburku je dokonce jeho soška. U vstupu do sladovny v areálu pivovaru zase visí pamětní deska – umístěná nezvykle nízko, skoro u země. Hrabal si totiž přál, aby byla právě ve výšce, kam čůrají psi. A to přání mu bylo splněno.
Pivovar je tu zakořeněný, stejně pevně jako topoly podél Labe, která se nacházejí hned vedle něj. A když se s půllitrem v ruce člověk dívá, jak se řeka leskne v odpoledním slunci, chápe, že tohle místo zkrátka má svoje kouzlo.
Pamatuje hodně, přesto působí, jako by mu shon venku byl lhostejný. Historie je tu zkrátka všude patrná – od starých etiket po kachličkované chodby, po nichž kdysi chodil i sám Hrabal.
