Výjimečný předvánoční pátek. Po vzdělávání mladých novinářů čestnou stráží zesnulému Schwarzenbergovi
Můj druhý prosincový pátek začíná v osm hodin. V pátek školu nemíváme, ale tentokrát do ní musím. Nebudu ten, kdo je vzděláván, dnes předávám já informace druhým. Konkrétně těm, které zajímá psaní článků. Ve škole totiž začíná program s názvem Dotkni se médií. Pohladím při odchodu z domova našeho psa a vydávám se na vlak.
Cestou na nádraží s sebou na tajícím sněhu plácnu o zem. Začalo to perfektně, asi jsem si narazil kostrč. Naštěstí dneska České dráhy nestihly vyrobit na mé trase zpoždění, takže do školy dorážím včas.
Po krátké přípravě s mým spolužákem vítáme svěřence. Představíme se a trošku z nás spadá nervozita. Zjišt´ujeme, že jsou mezi nimi plnoletí a zároveň i žáci sedmých tříd. Rozjíždíme prezentaci o nejčastějších chybách, které začínající novináře mohou potkat při psaní textů. Studenti jsou – přiznávám, že k našemu překvapení – aktivní a workshop ubíhá rychle. Ve finále máme strach, abychom všechno připravené skutečně stihli. Naši hosté si vyzkouší napsat článek a setkání zakončujeme kvízem.
Následně jdeme s ředitelem školy na oběd, kde mluvíme o tom, co příště ještě zlepšit. Pak rovnou vyrážím za dalším bodem svého dnešního programu. Musím řídit schůzku v našem skautském oddíle, kde jsem dlouhou dobu vedl družinu Vlčat (chlapci ve věku 7 až 11 let, pozn red).
Vzhledem k tomu, že jsem z pozice vedoucího odešel letos v létě, abych uvolnil místo mladším, většina Vlčat si mě pamatuje a já se na ně těším. Nastane klasická páteční mela, dvě nevelké místnosti jsou pro dvacet kluků hodně těsné. Pomáhám vyrábět tajnou činnost. Spočívá v soutěži mezi jednotlivými družinami napříč oddílem a vrcholí na vánoční výpravě jménem Nadílka. Vzhledem k tomu, že nastane za týden, musíme zabrat. Já na ten zápřeh reaguju bolestí hlavy.
Hrdost a v nohách křeče
Program mi však nekončí. Večer mám stát ve skautském kroji čestnou stráž v pražském Kostele Panny Marie pod řetězem u rakve zesnulého knížete Karla Schwarzenberga. Ten je s českým skautingem hluboce provázán, začal s ním v rakouském exilu a po návratu do Česka přijímal pozvání na skautské akce.
Když dorazím, vítá mě dospělý skaut Standa a oznamuje, že jdu na řadu asi za hodinu. V příjemně vytopené zákristii se převlékám a povídám si s ostatními skauty. Bavíme se o tom, zda budeme chtít takhle stát i u rakví jiných významných osobností, například českých exprezidentů. Názory se liší. Náhle se dozvídám, že musím jít na řadu už za pár minut.
Vycházím plný nervozity po boku chlapce z Hradní stráže a střídáme si pozice s předchozí partou. Můj předchůdce je možná o padesát let starší než já. V duchu si říkám, že bude v pohodě vydržet stát třicet minut v pozoru. Omyl! Upřeně hledím před sebe na zástup lidí klanící se rakvi zesnulého a hlavou se mi honí myšlenky, jak mohou vojáci z Hradní stráže vydržet v budkách na Hradě stát mnohem déle, než je tahle půlhodina. V nohách mám křeče, ale snažím se to nedávat najevo. Ztrácím pojem o čase.
Poslední cesta
Koukám před sebe a cítím trošku hrdost, tedy spíš se o to snažím. Lidé si fotí rakev. Na obrázcích budeme vidět i my, takže se tvářím tak vážně, jak to jen jde. S přibývající bolestí nohou si v duchu promítám, co pro naši zem Schwarzenberg udělal a ujišt´uju se, že je krásné stát po jeho boku na poslední cestě.
Před námi vidíme sestavu, která nás jde vystřídat. Nohy mě pálí jako snad ještě nikdy. Vracíme se do útrob kostela. Hrdě si říkám, jak důstojně jsem to zvládl. V tu chvíli se na mě otočí kolega z Hradní stráže a ptá se: „Proč jsi s sebou furt tak škubal?“ Začervenám se. Přesto jsem spokojený.
