Vydělat si mohou statisíce měsíčně. Profesionální hráči LoL ale končí kariéru před třicítkou
Petr Haramach (26) hrající pod přezdívkou Denyk se začal účastnit českých turnajů v League of Legends, když mu bylo devatenáct let. „Nikdy jsem nečekal, že bych se hraním živil. Nebyl to můj sen,“ říká. Když ale před čtyřmi lety dostal nabídku ze španělského týmu Vodafone Giants, získal možnost věnovat se League of Legends na plný úvazek. „Měl jsem už napsanou bakalářku, ale rozhodl jsem se smlouvu podepsat a školu jsem nedodělal,“ vzpomíná Denyk.
Litovat však zatím rozhodně nemusí. Díky dobrým výkonům se na dva roky posunul do nejvyšší evropské soutěže LoL European Championship, kde zatím působilo jen pět Čechů. „Byl to velký skok po herní i finanční stránce,“ říká Denyk. Výplaty v elitní lize se totiž podle odhadů jiného hráče z této soutěže pohybují kolem 400 tisíc korun měsíčně.
O pět let mladší Ondřej Prachař (21) působí v jednom ze tří profesionálních českých týmů. S celkem Sinners sice ovládl mistrovství ČR 2021, ale přiznává, že finanční situace na domácí scéně není ideální. „Sotva se tím uživím, stále bydlím u rodičů. Mohl bych si pronajmout byt a uplatil bych ho. Co ale budu dělat, když najednou nedostanu žádnou nabídku? To nechci riskovat, ještě nejsem tak finančně stabilní,“ přiznává hráč s přezdívkou Ordno.
Týmy o svěřence pečují
Profesionál v League of Legends stráví u počítače až dvanáct hodin denně. „Spousta lidí si mě představí jako týpka, který jen sedí za kompem, objednává si jídlo a stále hraje. Jenže takový život by po pár letech tělo nevydrželo. To si elitní týmy uvědomují, a proto o hráče pečují,“ vysvětluje Denyk s tím, že se servis v zahraničních organizacích v posledních letech hodně zlepšil.
Nejlepší týmy tak zaměstnávají nejen trenéra zaměřujícího se na strategii, ale i performance coache, který se stará o stravu, spánek nebo cvičení hráčů. „Nutit je do toho nemusím. Sami totiž cítí, že se i díky těmto zdánlivým drobnostem zlepšují,“ říká Richard Jarošík (28), performance coach elitního českého celku Entropiq. Tato organizace se inspirovala v zahraničí, a hráči tak mají k dispozici i psychologa nebo fyzioterapeuta.
V dalších českých týmech je však fyzická i mentální příprava na zodpovědnosti samotných hráčů. „Nikdo mi neříká, v kolik mám vstávat, kdy mám hrát nebo co mám jíst. Všechno si určuji sám,“ prozrazuje Ordno, který přiznává, že například pohyb trochu zanedbává. I ten je důležitý, hráči při jeho nedostatku totiž mívají problémy se zády nebo zápěstím. „Snažím se aspoň sedět ve správné poloze a občas se protáhnu. Ale necvičím. Asi bych na tom měl zapracovat, protože i tyhle maličkosti mohou ovlivnit, jak budu hrát,“ ví Ordno.
Po kariéře na úřad práce
S profesionální kariérou končí hráči League of Legends často už kolem šestadvaceti let, a to kvůli zpomalení reflexů a hlavně ztrátě motivace. „V esportu je syndrom vyhoření celkem častý. Není se čemu divit, mladí kluci řeší jen hru, která jim při tak intenzivním tréninku přestane dávat smysl,“ vysvětluje sportovní psycholožka spolupracující s týmem Entropiq Gabriela Kloudová.
Denyk motivaci stále má, ovšem i tak plánuje skončit za rok nebo dva. „Kdybych měl možnost dělat jinou práci za stejné peníze, ale mohl bych u toho být doma v Brně mezi lidmi, které mám rád, vzal bych to. Profesionálnímu hraní jsem obětoval několik let osobního života,“ říká.
Ordno by se rád přesunul do zahraničí, zatím však žádnou smysluplnou nabídku nedostal. „Jsem po každé půlroční sezoně pod tlakem, abych si našel angažmá. Kdybych najednou žádné neměl, dal bych si půlrok pauzu a zkusil to znovu,“ popisuje případný postup. Mladému hráči pochopitelně hrozí, že o něj žádný tým neprojeví zájem ani poté. „Tím pádem bych asi šel na pracák. Záložní plán nemám, vsadil jsem všechno na jedno kartu,“ dodává Ordno.
