Vlci se vracejí do české přírody. Testují chovatele i zákony
Starší, než slavná pohádka o Karkulce je pravděpodobně kontroverze, která vlky provází. Myslivci a mnozí chovatelé hospodářských zvířat volají po povolení odstřelu, nestačí jim pouze výjimka na rizikové jedince. Což u vlků znamená například ztráta plachosti nebo opakované vyhledávání lidských sídel.
Ochránci radikálně zasahovat nechtějí. Podle nich se nemůžeme zlobit na šelmy, že si vybírají snadnější kořist. „Než se vlci v přírodě nažerou, absolvují v průměru třináct neúspěšných pokusů,” objasňuje František Groessl z Českého svazu ochránců přírody Libosváry.
Pro malochovatele Karola Lesného byli vlci důvodem k ukončení chovu ovcí. V Novohradských horách se věnoval krajinotvorbě, jeho ovce dokázaly zkultivovat místa, která nelze obhospodařovat jiným způsobem. „Vlk patří do divočiny, která je lesnatá. Nikoli do kulturní krajiny,” říká Lesný a dodává, že chce chovat zvířata, ne krmit predátora. „Lidé, kteří mají pár ovcí z jiných důvodů než komerčních, drahé ploty stavět nechtějí,” vysvětluje.
Stát se snaží, avšak nedostatečně
Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky schválila v roce 2021 standard o ochraně hospodářských zvířat před útoky velkých šelem. Detailně zde popisuje zabezpečení, které proti vlkům doporučuje, například vhodné typy oplocení a plašičů.
Chovatelé tato opatření ale často označují za nedostatečná. „Sítě, které doporučují, může strhnout i srna, na ohradníky padají stromy a podobně,” říká ochranář a chovatel ovcí Tomáš Zděblo, který stáda pase mimojiné na Litoměřicku a v okolí Ralska. Připomíná také, že se bude chování a možná i lovecké strategie vlků časem pravděpodobně měnit.
Vlk obecný patří mezi kriticky ohrožené druhy. Týká se ho zákon o náhradách škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy. Poškození chovatelé mají nárok na uhrazení škody na hospodářských zvířatech. To sice může pokrýt finanční ztráty, chovatelé ale zmiňují, že peníze zvířeti život nevrátí.
Zděblovi vadí i způsob komunikace některých odborníků směrem k chovatelům. „Rád bych viděl více respektu, nedělejme z chovatelů úplné blbce,” vysvětluje, že zejména přírodovědci občas působí, jako by ignorovali sociální vrstvu problému.
Jinou zkušenost má Jana Frundl, která hospodaří na Kokořínsku, oblasti s potvrzeným trvalým výskytem vlků: „Chovám tady patnáct let kozy a krávy a za tu dobu nemám jedinou škodu způsobenou vlkem.” Frundl využila nabídku nevládní organizace Hnutí Duha, které jí pomohlo s vyřízením dotací na zabezpečení pastvin. Chovatelka považuje za svou povinnost zvířata dostatečně zajistit, ale dodává, že administrace dotací z Operačního programu Životní prostředí je pro malochovatele náročná.
Pastevečtí psi jako ochrana i riziko
Bio farma Šonov na Broumovsku se po zkušenostech s vlčí smečkou rozhodla pořídit pastevecké psy. Ti jejich stáda chrání lépe než elektrický ohradník. Pro malochovatele, jako je Lesný, se ale pes ekonomicky nevyplatí. „Sežral by za rok víc, než mých pět ovcí vyprodukuje,” vysvětluje.
Jiní chovatelé psy nechtějí proto, že si na drsná pastevecká plemena netroufají. „Nikdo nechce řešit pokousaného člověka u ohrady,” nediví se obavám Zděblo a doplňuje, že tato plemena byla vyšlechtěna k nekompromisní obraně stáda před čímkoliv, co považují za nebezpečí. Na to kolemjdoucí upozorňují cedule, lidé je ale často nerespektují.
Ojediněle se vlci vyskytují téměř kdekoliv na našem území a objevují se dotazy, zda je stále bezpečné chodit do lesa. Podle Agentury ochrany přírody a krajiny je u nás napadení člověka málo pravděpodobné. Romana Uhrinová, manažerka programu Šelmy z Hnutí Duha, poznamenává: „Setkáváme se s farmáři, kteří mají zájem svá zvířata chránit.
Spousta z nich preventivní opatření realizuje samostatně, jiní by chtěli, ale nemají dostatečné finanční zdroje a odrazuje je komplikovaná a zdlouhavá administrace dotací od státu.” Češi si na vlčí přítomnost ještě nezvykli a právě pro nepřipravené chovatele může být toto setkání nejtěžší.
