Vězení zloděje od kradení neodradí. Sám musí chtít přestat, říká propuštěný
Proč jste začal krást?
Když mi bylo asi třináct let, začal jsem experimentovat s alkoholem a marihuanou. Na střední jsem zkusil tvrdé drogy a na školu jsem kašlal. V sedmnácti jsem kvůli tomu ukončil studium a začal jsem se setkávat s lidmi, kteří mě naučili krást pro zábavu. Zjistil jsem, že některé prodejny vykupují kradené zboží.
Jak jste se dostal do vězení?
Jednou mě opilého při snaze něco vzít chytl hlídač v obchodě a já jsem na něj vytáhl nůž. Dostal jsem první podmínku, po kterébrzy následovala druhá. Když začal lockdown, neměl jsem ani ponětí, že jsou zákonem zpřísněné tresty. V drogerii mě chytli, když jsem se snažil vzít balení tří kartáčků. Za to jsem šel v červnu minulého roku do vazby.
Tam jste se dozvěděl, že vám hrozí trest dvou až osmi let. Nakonec vás odsoudili na tři roky. UIevilo se vám?
Vůbec ne, hned jsem se odvolal. Naštěstí jsem v dalším jednání dostal sazbu jeden rok, k čemuž se však přičetly všechny mé podmínky. Nakonec jsem skončil se sedmadvaceti měsíci natvrdo.
Jak jste prožíval první týdny ve vězení?
Byl jsem nějakou dobu na ulici, takže pro mě byla teplá místnost a čisté oblečení vysvobozením. Připadal jsem si jako v hotelu. Prozření pro mě přišlo až s převozem na pankráckou vazební věznici. Bachaři mě odvedli do stísněné místnosti ve sklepení. Nejdřív jsem byl v cele sám, brzy ke mně však přiřadili spoluvězně a přišel jsem o veškeré soukromí. Když nás pak rozdělovali do věznic, byl jsem poslán do Odolova v Malých Svatoňovicích. Zkušenější vězni tomuto zařízení přezdívali „tábor“, protože tamější pravidla nejsou tak striktní, jako tomu je třeba u věznic s vyšší ostrahou.
Ve vězení se musíte vzepřít šikaně, jinak na to doplatíte
Bylo pro vás těžké zvykat si na vězeňský řád?
Mně to problém nedělalo. Nikdy jsem neměl potíže se začleněním a autoritami. Je důležité umět respektovat bachaře a zbytečně nevyvolávat rozbroje, protože to se trestancům většinou vymstí. Věci jako večerka nebo dodržování denního programu jsou v lágru samozřejmost. Přesto jsem se setkal se spoustou lidí, kteří se s tamějšími pravidly nikdy nesmířili, ale tím byli sami proti sobě.
Dokázal jste se sžít s ostatními trestanci?
Přestože jsem byl ve vězení s nižším stupněm zabezpečení, šikana nebyla nic výjimečného. Když nováček ukáže před ostatními slabost, spoluvězni toho využijí a donutí ho, aby jim například uklízel nebo dával svoje svačiny. V kriminále jsme tomu říkali „koňování“. Člověk se za sebe musí hned v počátku postavit.
Jak jste se tomuto jednání vzepřel vy?
Ze začátku mě několikrát zbili, když jsem po nich například odmítl něco uklidit. Ale já jsem za svými postoji stál a bránil jsem se, dokud mi nedali pokoj. Časem jsem se dostal k práci kuchaře, což je ve vězení velmi dobrá pozice. Nikdo si to s vámi nechce rozházet, protože připravujete jídlo.
Řeší dozorci šikanu mezi vězni ?
Záleží na bachaři, každý je jiný. Většinou podobné věci raději přehlížejí. Pokud nemusí, neřeší je. Šikaně věnují pozornost, až když tlačí vedení.
Našel jste si ve vězení přátele?
Ano. V kuchyni jsem byl v dobrém kolektivu, drželi jsme při sobě. Dokonce jsem se nedávno setkal s jedním spoluvězněm po propuštění.
Kvůli pandemii vás nemohl nikdo navštěvovat. Jak jste se vyrovnal s odloučením od rodiny?
Odloučení pro mě bylo těžké. Za celou dobu mé vazby za mnou nikdo nepřijel. Ale zvládl jsem to. Přestože nemám s rodiči vřelý vztah, do vězení mi posílali dopisy. Nejvíc v kontaktu jsem byl se sestrou, které jsem jako jediné ze zařízení volal.
Nepřišel jste si osamělý?
Za katrem jsou na tom všichni stejně. Není těžké najít někoho, s kým si promluvit.
Vězni do lágru běžně pašovali kontraband
Chyběly vám drogy?
V kriminále není problém si drogy obstarat. Vzhledem k tomu, že jsem pracoval v kuchyni, měl jsem přístup k cukru a droždí, ze kterých šel udělat alkohol. Díky tomu jsem mohl s ostatními obchodovat. Někteří vězni si vozili kontraband, tedy zakázané zboží, do zařízení z venkovních pracovišt´ a přenesli ho přes ochranku v konečníku. Pro trestance tak nebyl problém opatřit si třeba pervitin nebo marihuanu.
Nebál jste se, že u vás dozorci najdou návykové látky?
Strach jsem měl. Vězni jsou podrobováni drogovým testům, často na udání. Ale je to spíš výjimečné, já osobně byl podroben zkoušce za celý rok pouze jednou. Naštěstí jsem prošel, ačkoliv jsem před tím snědl nějaké prášky. Bylo to zrovna měsíc před mým podmínečným propuštěním v polovině trestu za dobré chování, což by znamenalo, že bych na něj ztratil právo.
Proč jste riskoval?
Když je člověk závislý a ocitne se v takhle stresujícím prostředí, chce si pobyt zpříjemnit, ačkoliv to zní uboze. Odpoutat se od drog je těžké, ale věřím, že v sobě jednou najdu motivaci je přestat užívat.
Myslíte si, že vás pobyt ve vězení změnil?
Vězení nepomáhá trestanci, aby už nepáchal trestnou činnost. Záleží vždy jen na osobnosti člověka a tom, zda v sobě dokáže najít motivaci přestat, protože sám chce.
Nyní jste už přes půl roku na svobodě. Jaké jsou vaše plány do budoucna?
S přítelkyní se chceme odstěhovat do Irska, kde už máme zařízenou práci v obchodním řetězci Spar i ubytování. Doufám, že tam začnu nový život.
