Veronika Divišová: Věřím, že herečkou budu do smrti
V roce 2012 jste Ostrovinám prozradila, že herečkou chcete být už od dvou let. Vzpomínáte?
Ano, to je pravda. Za tímto tvrzením si pořád stojím. Doufám, že herečkou budu až do smrti. Herectví je můj život a jsem takhle spokojená.
Tehdy jste tady získala čestné uznání od poroty dospělých. Vybavíte si tento moment?
Je to dlouho, ale pamatuji si, že jsem dostala diplom a plyšového psa. Ostatní kolegové obdrželi ceny. V té době jsem byla malá a říkala jsem si, jak je to možné, že Lukáš Vaculík cenu má? Chtěla jsem jí taky. Jinak to ale bylo úžasné a toho psa mám pořád doma.
Na svém prvním konkurzu jste byla v pěti letech, o co šlo?
Byl to seriál Cukrárna pro Českou televizi, ve kterém jsem ztvárnila dceru Veroniky Žilkové, Adélku.
Cítíte, že jste už prorazila v takové míře, v jaké jste chtěla?
Už o sobě dokážu říci, že jsem profesionální herečka. Nikdy to ale pro mě nebyl koníček. Hraji od pěti let a už teď to beru jako práci, i když ještě nemám ukončenou ani střední školu. Nyní jsem v maturitním ročníku, což mi kariéru komplikuje ještě o trochu víc, věřím však, že to dobře dopadne.
Jaký to byl pocit, vrátit se po tolika letech do role Kačenky?
Je to zajímavé a také krásné. Návrat do role byla příjemná nostalgie.
Jak se vám líbilo natáčení?
Nejlepší bylo se po letech potkat s kolegy jako jsou Lukáš Vaculík, Jitka Ježková, Pavel Nový a další. Štáb se od minule sice změnil, ale také s tím novým jsme si skvěle sedli. Natáčeli jsme v Kašperských horách na dvě etapy. Jednu v zimě, druhou v létě. Bylo to senzační a ráda na vše vzpomínám.
Kromě seriálů hrajete i v divadle, v jakém prostředí se cítíte lépe?
Nedokážu to úplně přesně určit, ale jsem trémistka. Vím, že před kamerou nejsou takové nervy, jako když stojíte na jevišti. Když něco pokazíte v divadle, je těžké to uhrát, aby si toho nikdo nevšiml. Na druhou stranu je tam obrovská děkovačka, kterou vám kamera nikdy nemůže nahradit.