V zimě se hraje pro peníze, ne pro zábavu
Drobně prší a na pražské Florenci se pod střechou supermarketu krčí na rozkládací židli postarší harmonikář. Zvládá hrát v palčácích a pod tenkými botami má krabici, aby mu tolik nešla zima od nohou. Tváří se tak, že ho láska k hudbě sama o sobě dostatečně nehřeje a kdyby bylo v obalu od nástroje víc než pár kováků, už by nejspíš vzal své chodítko a odšoural se někam do tepla. Uspěchaná Florenc není příznivým prostředím pro nikoho, natož pro zchudlého umělce. Staříkova verze Bella Ciao kolemjdoucí oslovuje asi tak, jako tuctová hudba ze sousedního stánku s pizzou.
I na jeho příkladě se ukazuje, že pouliční muzicírování je záležitostí převážně letní, v chladných měsících se hraje hlavně z „musu“, pro obživu. Mokro a mráz nejsou vítanými společníky pro prsty hudebníka, ani pro jeho hlasivky, ani pro příležitostné posluchače. Přitom na zájmu lidí hraní na ulici, takzvaný busking, stojí.
Na to ostatně vsází pět postarších mužů v zimních bundách, kteří vyhrávají na mnohem lukrativnějším fleku: na mokré dlažbě Karlova mostu. Za znění saxofonu, kontrabasu a bubínku hrají swing a zpívají. Okolo stojí asi dvacet lidí a do futrálu od kytary občas dopadne pár drobných. Mimochodem, na takto prestižním místě nemůže hrát jen tak někdo. Místní muzikanti musí projít výběrovým řízením. Mezi podmínkami je dost možná, aby vypadali mile a uměli hrát jednu písničku stále dokola.
O zážitky z buskingu se ale hudebníci dělit nechtějí. Ani padesátikoruna vhozená do futrálu je k rozhovoru s Generací20 neobměkčila. „Teď zpívám, na řeči s novináři nemám čas,“ odsekává jeden z muzikantů s důstojností zasloužilého umělce. Fotit je shovívavě dovoleno. Chvíli uvažujeme, že by správnou odpovědí bylo vzít si náš dobročinný příspěvek zpět. Mužů je ale pět a na koupání ve Vltavě není to správné počasí. A konec konců – vydržet hrát venku, když je kolem nuly, si alespoň malé ocenění zaslouží.
