V Nových Butovicích se plánuje mrakodrap s komunitním bydlením
V chystané stavbě Top Tower v pražských Nových Butovicích by mohlo vzniknout nové centrum co-livingu. Nájemníci by bydleli v malých bytech nebo dokonce jen místnostech, ovšem s velkorysými společnými prostory. Mrakodrapu však zatím chybí stavební povolení. Systém sdíleného bydlení zatím lépe funguje v zahraničí, ovšem i u nás by zmíněná stavba navázala na některé pokusy.
Výtvarník David Černý možná vstoupí se svým dílem do další stavby v hlavním městě. O budovu Top Tower se podle plánu konstrukce bude opírat Černého socha vraku lodi. Společně s ní by mrakodrap, který má postavit společnost Trigema, měl měřit 136 metrů, čímž by se stal nejvyšší v České republice.
Budova má nabízet koncept co-livingu, tedy komunitního bydlení, které u nás zatím není tolik populární. Uvnitř Top Tower by měly být nájemní byty, obchody, kanceláře, kavárny a kulturní centrum. Nemělo by se tedy jednat jen o obytný dům, ale také o komunitní centrum, které má oživit pražskou čtvrt´ o další kulturní rozměr.
V původním plánu měla výstavba začít již v roce 2021 a měla trvat tři roky, jenže Trigema ještě nedostala stavební povolení, a proto přesný termín dalších prací není znám. Radnice Prahy 13 zatím schválila změnu územního plánu i návrh smlouvy, podle kterého firma přispěje 75,5 milionů korun hlavnímu městu a městské části. Samotná stavba má vyjít zhruba na dvě miliardy korun.
Není vhodný pro každého
Podle starosty Prahy 13 Davida Vodrážky může být co-living zajímavým řešením pro mladé lidi či pracovníky z jiných měst. „Sdílené bydlení snižuje náklady a podporuje komunitní život. Na druhou stranu není vhodné pro každého. Někteří lidé preferují větší soukromí a stabilitu,“ říká.
Hlavním pozitivem co-livingu může být jednotná cena a smlouva na krátké období, pokud někdo například prochází přechodným obdobím, může uvítat vybavený pokoj a plný servis. Platí se paušálně na měsíc nebo na kvartál, vše v jednom. Součástí nájmu jsou také energie a další služby, jako je úklid společných prostor.
Tento způsob bydlení je ideální pro lidi, kteří se často stěhují a nechtějí nikde trvale zakotvit. Pro studenty by se mohl stát alternativou pro koleje. Nevýhodou je právě absence samoty. Je těžké najít si čas sám pro sebe, protože jsou lidé ve sdílené domácnosti stále obklopeni lidmi. Spolubydlící se mohou lišit v denním režimu a návycích.
Podle architekta Tomáše Kužela z ateliéru 322 je co-living specifická forma nájemního bydlení, které by teoreticky mohlo být dostupnější. „Může být volbou mladých lidí, kteří chtějí budovat sociální vazby a poznávat život v různých lokalitách, případně státech,“ zmiňuje Kužel. Ten se domnívá, že sdílené bydlení bude úspěšné a nezastíní to tradiční. „Čekal bych, že bude fungovat pro mladé lidi v určité životní etapě. Určitě není vhodné pro rodiny,“ dodává.
Systém se vrací, v zahraničí už funguje
U nás to ovšem není první pokus o co-living. Kolektivní domy vznikaly po druhé světové válce, zejména na přelomu 40. a 50. let minulého století. Kolektivní bydlení bylo spojeno s ideály rovnosti a společného vlastnictví, což odpovídalo komunistickému pohledu na svět. Mělo vést k posílení „kolektivního ducha“. Historik Jan Adamec vnímá základní myšlenku, jak usnadnit lidem život a v nové zástavbě jim poskytnout i další funkce nezbytné k životu. To jsou například obchody, služby a jiné sdílené instituce. „V individuálních případech, jako byl například litvínovský Koldům, se to po určitý čas podařilo. Problémem ale bylo, že nešlo o nic systematického a masového,“ uvádí Adamec.
Zmíněný formát bydlení je zatím populárnější spíše v zahraničí. Příkladem může být USA, kde je co-living ve velkých městech běžný. Prosazuje se i v západní Evropě. Třeba v Londýně, Amsterdamu, Berlíně či Vídni. V těchto městech vzrůstá cena nájmů, přičemž průměrná mzda roste pomaleji. Mladí lidé tak vyhledávají levnější variantu sdíleného bydlení, kterou berou jako mezistupeň mezi odchodem od rodičů a vlastním bydlením. Odborníci odhadují, že podobná situace nastan