V nemocnici jsme jednu roušku nosili celou směnu, říká budoucí sestřička Anna Lásková
Libereckou nemocnici znáte už z dřívější praxe. Jak se změnil provoz nemocnice během pandemie koronaviru?
Největším rozdílem určitě byla zvýšená hygienická opatření. Častější dezinfikování rukou, nošení roušek a separace pacientů s podezřením na covid-19. Samozřejmě jsme měli sekci pro nakažené, ale i na ostatních odděleních musela být vždy jedna izolační místnost.
V čem se lišila od ostatních pokojů?
Byla menší než zbytek pokojů, pouze dvoulůžková. Ale hlavně zde platila speciální hygienická opatření. Pokaždé, když jsem tam šla, musela jsem mít kromě roušky i ochrannou čepici, rukavice a plášt´.
Roušku jste musela nosit všude po celou dvanáctihodinovou směnu?Ano, ani na sesterně jsme si je nesměly sundávat. Teoreticky bychom si je měly měnit každé čtyři hodiny. V praxi jsme ale jednu roušku nosily celou směnu. Hlavně kvůli tomu, že jsme měly práci a na výměnu roušek při tom člověk snadno zapomene. Také jsme se je snažily šetřit. Pro nemocnici je nákup roušek velký náklad a přeci jen jsou více potřeba na covidovém oddělení.
Ve zdravotnictví je práce s lidmi důležitá a ve škole se ji nenaučíte.
Vy jste tedy s covidovými pacienty přímo nepracovala, kde jste pomáhala?
Starala jsem se hlavně o pacienty, kteří se zotavovali po zákrocích, nebo se u nás dlouhodobě léčili. Často to znamená péči o ležící a seniory. Pomáhala jsem s přípravou jídla, roznášela léky a zajišt´ovala hygienu. Jako studentka jsem byla k ruce zdravotním sestrám, což pro mě byla nejlepší praxe. Ve zdravotnictví je práce s lidmi důležitá a jen ve škole se ji nenaučíte.
Přihlásila jste se do nemocnice dobrovolně?
Ano. Letos už podruhé jsem si domluvila v nemocnici placenou brigádu na celé léto nad rámec povinných praxí, které máme během školního roku.
Setkala jste se v nemocnici s někým, kdo byl pozitivní na koronavirus?
Vlastně ne. Na interně jsme měli několik pacientů s podezřením na covid-19. Ty jsme právě museli převézt do odděleného pokoje, ale u nikoho z nich se nákaza nakonec nepotvrdila. Z doktorů ani sestřiček, se kterými jsem pracovala, také nikdo za ty dva měsíce pozitivní nebyl.
Do karantény jsem šla dobrovolně.
Sama jste se ale v říjnu nastoupila do karantény. Kvůli čemu?
Protože jsem přišla do kontaktu s pozitivní spolužačkou. Vlastně jsme se jen na pár minut potkaly v šatně. Na testech jsem nebyla, protože jsem neměla žádné příznaky. Do karantény jsem ale šla dobrovolně, protože oba moji rodiče patří do rizikové skupiny a nechtěla jsem je ohrozit. Necelé dva týdny jsem strávila zavřená v jednom pokoji. Bydlím v domě s rodiči a třemi sourozenci, takže bylo nutné, abych od nich zůstala po dobu karantény maximálně odstřižená. Jídlo mi nosili před dveře a měla jsem pro sebe jednu ze dvou koupelen, které v domě máme.
Jak jste se během těch čtrnácti dnů cítila?
První týden byl vlastně hrozně fajn. Jsem introvert, takže jsem si užívala svůj klid a čas na vypracovávání maturitních otázek. Druhý týden byl už horší, začala jsem se nudit. Nešlo ani tak o to, že by mi chyběla sociální interakce, spíš jsem chtěla alespoň na chvíli ven, třeba na procházku se psem. Dokonce jsem se naučila plést.
Zvažujete, že se do nemocnice opět vrátíte?
Od listopadu mám povinnou měsíční praxi. Tentokrát na onkochirurgii (chirurgie zhoubných i nezhoubných nádorových onemocnění pozn. red.). Práce na interně mě opravdu bavila a vím, že každá ruka navíc by se teď sestrám hodila. Mimo povinnou praxi se ale do nemocnice nechystám kvůli rodičům.
Rodiče se o vás bojí?
Spíš já o ně. Nechci je zbytečně ohrozit. I doma chodím v roušce. Musíme koronakrizi společně přečkat ve zdraví.
