V indických vesnicích lidé často potřebují doplnit úplně základní znalosti, říká studentka humanitární práce Stýskalová
Na vesnicích v Maháráštře je poměrně těžké se s místními domluvit. Používají specifický jazyk maráthštinu, která se vyvinula ze sanskrtu a oproti hindštině má složitější slovní zásobu i pády. „Některé učitelky nebo sociální pracovnice sice trochu uměly anglicky, ale dětem jsem musela často ukazovat, co po nich chci,“ vysvětluje Stýskalová.
Zahraniční studenti sociální a humanitární práce, kteří vyjedou na stáž právě do Indie, většinou místní učí na základních školách, ale také jim často doplňují zcela elementární znalosti přímo v jejich vesnicích. „Učila jsem v angličtině například dny v týdnu nebo geometrické tvary. Na vesnicích jsou lidé často negramotní, takže i tyto základní znalosti potřebují,“ říká Stýskalová. Konkrétně ve vesnici, kde pomáhala, měly děti vždy dvě hodiny společný program se zahraniční lektorkou a pak teprve šly do své regulérní školy, kde byly rozděleny podle věku.
Tímto systémem chtějí humanitární organizace podpořit indické děti a motivovat je ke studiu. Často jim platí i školné, které by si jejich rodiny nemohly dovolit. Školy jsou oproti těm českým zařízeny většinou skromně. „Ve třídách byly akorát lavice, stůl, nějaké plakáty na stěnách, ale žádné počítače,“ přibližuje Stýskalová. Na jednu základní školu docházelo i tisíc děti. „Výuka v té základní škole, kam jsem docházela, zrovna probíhala v angličtině, takže tam jsem se s dětmi mohla normálně domluvit,“ vysvětluje Stýskalová.
Indické děti stráví velkou část dne studiem. Zdroj: Archiv Denisy Stýskalové
Většinu dne věnují studiu
Většina dětí bydlí od jedenácti do šestnácti let na internátu. Na významné indické svátky jezdí domů, jinak spíš rodiče navštěvují je. „Děti doma nemají dostatečně dobré podmínky pro studium. Humanitární organizace, které jim studium financují, proto chtějí dohlížet na to, že do školy chodí a učí se,“ říká Stýskalová. Poukazuje také na to, že indické děti tráví ve škole mnohem více času než ty české. „Výuka na základní škole trvala do čtyř odpoledne. Pak se děti musely ještě od šesti do půl deváté večer učit. Musí pro ně být těžké se soustředit takhle večer,“ myslí si Stýskalová.
Podobně jako řadu lidí, kteří Indii navštívili poprvé, i Stýskalovou zaujal všeobecný nepořádek, a to ve městech i na vesnicích, který ale místním nijak nevadil. „U nás je vše tišší, čistší, není tady tolik prachu a odpadků. V Indii nebyla sprcha, ale jen kbelík. Pitná voda také neteče hned z kohoutku,“ vzpomíná Stýskalová. „Lidé nás ale vždy hezky přijali. Možná to bylo i tím, že na vesnici je vzácnější potkat se s Evropany,“ domnívá se Stýskalová.
Sto korun na den
Několik dní strávila Stýskalová také v denním centru pro děti stavebních dělníků v Púně, osmém největším městě Indie. Dělníci se často stěhují za prací a jejich děti kvůli kočovnému stylu života nemají možnost chodit do normální školy. „Byly tam děti od jednoho roku do 13 let, jejichž rodiče si je večer vyzvedávali a přes den pracovali na stavbě, kde vydělávali kolem 300 rupií denně, což je zhruba 100 korun,“ popisuje Stýskalová. V areálu, který v Púně navštívila, žije zhruba dvě stě dělnických rodin v plechových boudách. Středisko denní péče tam zřizuje humanitární organizace H.O.P.E., jedna ze čtyř pod níž Stýskalová v Indii pracovala. „Poskytuje dětem v centru jídlo, nošené oblečení, základní vzdělání a zdravotní péči,“ říká Stýskalová. Od založení centra v roce 2005 se 150 dětí dostalo do normální základní školy. Tam pokračují ve studiu, v němž organizace H.O.P.E. vidí do budoucna naději na lepší postavení těchto dětí ve společnosti.
