Uplynulo 80 let od smrti Jana Kubiše. Ne všichni obyvatelé jeho rodiště však oslavují
Domov jsem opustila před půl desátou. Najeté kilometry přibývaly a já oknem auta sledovala prudký liják a říkala si, že sotva dorazím, pojedu zase domů, protože se kvůli dešti nic konat nebude. Když jsem ale o půl dvanácté míjela ceduli Dolní Vilémovice, pršet přestalo.
Jsem tu správně?
Jestli jsem od doby, co jsem vjela do vesnice napočítala z auta čtyři lidi, přeháním. „Tady chcípl pes,“ procedil táta. Mezi staršími domky s olezlou fasádou nás navigace zahnala do uličky, která vypadala jako vjezd na něčí zahradu. Naštěstí jsem mezi staršími domky poznala jeden nově opravený, s popisným číslem 79, kde se narodil Jan Kubiš. Ten se jako náhradník za zraněného Karla Svobodu snesl padákem po boku slovenského kamaráda Josefa Gabčíka na území Protektorátu s cílem zlikvidovat zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Jejich úkol nesl krycí název operace Anthropoid.
Zaskočilo mě, že liduprázdná vesnice, která by měla mít něco přes 400 obyvatel, vypadala, jako by se nic nekonalo. „Pojďte zatím dovnitř,“ nahnala mě do Kubišova domku před začátkem vzpomínkové akce průvodkyně Julie Fňukalová, která měla plné ruce práce s přípravami.
Uvnitř to vonělo dřevem. Posadila jsem se na lavičku a průvodkyně pustila krátký dokument. Po jeho skončení jsem si prohlédla tabule popisující život výsadkáře vyslaného z exilové vlády v Londýně, vystavené fotografie a předměty nalezené během rekonstrukce v roce 2013 pod schodištěm na půdu – korespondenci, propouštěcí list z československé armády a mnoho dalších. Po prohlídce jsem se přemístila o pár domů dál, k č. 71, kam se ovdovělý Janův otec nastěhoval k nové manželce. Péči o osmiletého Kubiše tehdy převzala prateta Kateřina Mitisková, která si ho vzala do Ptáčova.
Názor místní obyvatelky
Zatímco jsem rodiště národního hrdiny hltala očima, názor místní ženy mě zarazil. „Já se jdu schovat domů, turisty tu vidím každý den. Radši se k tomu ani nevyjadřuji, jinak bych se rozčilovala,“ řekla, ale slovo nedodržela. Nesouhlasí s likvidací Heydricha, která odstartovala nacistickou odvetu v podobě smrti mnoha nevinných lidí. Gestapo totiž po odhalení totožnosti parašutistů zesnulých 18. června 1942 v Chrámu svatých Cyrila a Metoděje zamířilo i do Dolních Vilémovic. Místní se tehdy obávali, že je potká stejný osud, jako těsně předtím Lidice.
Při programu akce panoval trochu zmatek. Vše mělo začít v půl třetí u obecního úřadu v dolní části vsi. „Tady proslov proběhl už asi ve čtvrt,“ oznámil mi kolemjdoucí. V teple slunečních paprsků prodírajících se skrz mraky jsem se tedy vydala zpět spolu s vojáky pochodujícími v trojstupu. Chvilku jsem přemýšlela, jestli jich tu není víc, než obyvatel Vilémovic. U domku plukovníka in memoriam Jana Kubiše se zastavili v trojřadu. Na místech už byli výsadkoví veteráni z Brna, vojenská kapela z Olomouce, vedle pomníku v podobě Kubišovy busty čestná stráž. Začínal se srocovat dav zájemců. Místní vyhlíželi z oken domovů.
Kladení věnců a kytic před bustu, která je umístěna před Kubišovým domem mělo pro změnu zpoždění asi 30 minut. Odstartování akce v podobě randálu z dvojího přeletu vojenského vrtulníku nad domkem se leklo nejedno dítě, ještě víc pak slavnostní salvy. Po minutě ticha na závěr zazněla česká, slovenská a britská hymna.
Seskok padákem a zkouška síly
Před obecním úřadem se o podívanou postarali vojáci z 22. základny vrtulníkového letectva Náměšt´ nad Oslavou a roty AZ plk. Jana Kubiše při KVV (krajské vojenské velitelství, pozn. red.) Jihlava. Nejprve si pozornost návštěvníků získali ukázkou seskoků z vrtulníku na nedalekém poli. Boty se mi zabořily do rozmáčené půdy, ale mou pozornost zaujal přelet vrtulníku, ze kterého vyskakovaly miniaturní tečky, z nichž se během chvilky stávali muži stojící na poli těsně vedle kříže označujícího místo doskoku.
Vilémovicemi se rozléhal hlasitý pronikavý štěkot, který mě z představ minulosti, ve kterých po vesnici pobíhal malý Jan, přivedl zpět do současnosti. Psovodi na zeleném plácku před obecním úřadem předvedli výcvik vojenských psů. Belgičtí ovčáci poslouchali na slovo. Když se muž v ochranném obleku „Rafan Air Force“ pokusil utéct, zatímco psovod prováděl prohlídku zadrženého vozu, vycvičený pes figuranta bez povelu zastavil.
Po pravé straně na louce obdivovali malí i velcí vojenská auta. Z jednoho se každou chvíli ozývalo troubení, které mě pokaždé lekalo, zatímco jsem si ve stáncích prohlížela dobovou výzbroj, se kterou Kubiš musel přijít do styku. Vyzkoušela jsem si i současnou vojenskou výbavu. Sympatický voják mi pomáhal nasadit batoh vážící dle mého odhadu aspoň třicet kilo a vojenskou helmu – asi dvoukilovou. Pocitově jsem se bořila do země a nedokázala pochopit, jak s takovou vahou mohou vojáci běhat. Když mi řekl, že s ještě těžším nachodil pětadvacet kilometrů v Orlických horách, dospěla jsem k názoru, že jistě zažívají podobně tvrdý výcvik, jako tehdy Kubiš s Gabčíkem v Británii. Že je naše vlast v dobrých rukou.
