Svobodní stavěli bábovičky. Když nevyšel hrad, zabahnili pískoviště
Předseda Svobodných Libor Vondráček došel na politický černý trh, prodal svobodu a koupil naději na mandát. Těžko říct, zda straně vůbec někdy šlo o hodnoty, na jejichž základě vznikla. Vážné kritice od lidí ze stejné části politického spektra čelili Svobodní vždy. Nedávné spojení s SPD, PRO a Trikolorou už ale vyvolává pouze slzy smíchu.
Svobodní byli stranou, která lákala na hodnoty individualismu a minimálního státního zásahu. Nyní spáchali v tichosti a bez většího povyku politický atentát na vlastní ideály. Jejich noví spojenci si ochranu svobody sice do programů rádi zapíšou, ale doopravdy ji, jak se zdá, nikdy nepochopili. Místo toho omezují migraci, šíří xenofobii a zvyšují státní zásah do ekonomiky.
Snění jako politický program
Svobodné založil v roce 2009 ekonom Petr Mach. Vyklíčili tehdy jako červená růže z plevelem zamořené země, kterou zmítala korupce a nedůvěra ke vládě. Díky tomu silně rezonovala hesla strany jako „nižší daně, méně státu, více svobody.“ Dostatečně vytrvalým omíláním těchto frází se Svobodní vydrápali až na pětiprocentní hranici podpory. Ve volbách do Evropského parlamentu (EP) v roce 2014 pak získali jeden mandát a Mach se stal europoslancem.
„Sláva“ však netrvala moc dlouho a brzy přišel tvrdý pád. Petr Mach byl jako poslanec sice hlasitý, prakticky ale bez reálného dopadu. V následujících parlamentních volbách Svobodní pohořeli a Mach stranu opustil. Následovalo dlouhé období sucha, které trochu ožilo až s nástupem Libora Vondráčka a jeho vizí budoucnosti v roce 2019. Koncept, příhodně nazvaný „Společný sen“, ale asi nikdy nenabude reálných obrysů – sliby o decentralizaci školství nebo zjednodušení daňového systému zůstávají na papíře bez jakéhokoli přesvědčivého pokusu o jejich prosazení.
Do sedla mohla Svobodné vrátit vyjádřená podpora podnikatele Filipa Turka před volbami do EP v roce 2024. Jednání ale selhalo. Těžko říct, zda vinou politické neshody, nebo jen kvůli egu Libora Vondráčka, který se nechtěl vzdát prvního fleku na kandidátce. Každopádně s přihlédnutím k Turkově pozdějšímu úspěchu se dá, tedy z pohledu Svobodných, mluvit o politickém omylu desetiletí. Alespoň ale strana není spojována s muži, kteří si i titul inženýra musejí domýšlet.
Za dobu, po kterou Svobodní v Česku působí, nedokázali nikdy získat významnou podporu lidí, kteří sdílejí jejich vizi budoucnosti. Naopak je většina českých libertariánů často kritizuje za jejich nešikovný ekonomický program a kamarádšofty s populisty. Svobodným ale tato kritika asi moc nevadí a spíše to vypadá, že se v ní přímo vyžívají.
Na pohřeb ideálů přišlo i SPD
Cesta Svobodných je plná anekdot. Donedávna nepřekonaným vtipem bylo uzavření spojenectví s Trikolorou v roce 2021. Omluvy za prazvláštní koalici však ještě ani pořádně nedozněly a Vondráček vytáhl ze šuplíku opravdový majstrštyk. Chvíli před Aprílem 2025 oznámil nejen znovu spřátelení se Zuzanou Majerovou (Trikolora), ale upgradoval to také o spojenectví s lídry Jindřichem Rajchlem (PRO) a Tomiem Okamurou (SPD).
Že se od roku 2023 neposunula Trikolora doprava ani o píď, je kromě Libora Vondráčka jasné asi každému, kdo si přečetl její nezměněný program. Ale co čekat od člověka, který na webu SeznamZpravy.cz tvrdí, že zvyšování důchodů je pravicová politika. Jak ale hodlá snížit zadlužení země vedle sociálních programů stran PRO a SPD, už v rozhovoru vysvětlit nedokázal.
Tentokrát ovšem zašly vtipy možná až příliš daleko a stranická základna se začíná hroutit jako hrad z písku. „Nemohu zůstat členem strany, která se spojí s partnery, kterým nedělá problém prezentovat se homofobními narážkami a otevřeně rasistickou kampaní,“ napsal bývalý člen Svobodných Dominik Hrubý na své sociální sítě. Zbylým příznivcům nezbývá, než se doma pomodlit a v hlasovací kabince kroužkovat jako o život. Protože do voleb nepůjdou strany samy za sebe, ale pouze na jednom kandidátním lístku s nadpisem SPD.
Nakonec kdo ví, možná se Vondráčkovi jeho sen splní a Svobodní po deseti letech opět získají nějaký mandát. Cena, kterou za něj zaplatí, je ale už teď vysoká a prosazovat pravicovou politiku vedle největšího populisty v zemi zní jako nový díl akční série Mission: Impossible. Pokud tedy straně vůbec o tento směr ještě jde. Přece jen těžko říct, co vlastně Svobodní pro svobodu kdy udělali a zda jim po boku Tomia Okamury nepůjde politika vlastně úplně nejlíp.
