Své názory si umíme prosadit, i když nám šéfují hlavně muži, shodly se na debatě novinářky
Muži drží zkrátka více při sobě, říká moderátorka Světlana Witowská (46)
V médiích mají převahu muži i přes to, že mezi studenty žurnalistiky jsou hlavně ženy. Jak vnímáte takové prostředí?
V redakci je to genderově poměrně vyvážené. U nás nemají převahu muži jako redaktoři, ale šéfují nám. Řídí nás a my děláme tu práci.
Je pro vás jako pro ženu těžké prosadit si na poradě názor?
Ctím hierarchii řízení, a když se vedení rozhodne, že nějaké téma vznikne, tak s tím problém nemám. Pokud si ale myslím, že by vzniknout nemělo, tak můj názor vyslechnou. Nemyslím si, že by mě bylo méně slyšet, protože jsem žena. Když se budeme bavit o našem osobním výběru témat, tak přirozeně některá témata více zajímají ženy a jiná zase muže. Tím, že je tam mužů více, tak si to téma prosadí snáze. Drží zkrátka více při sobě. Oporu mám ale v kolegovi Martinu Řezníčkovi, který o sobě říká, že je napůl žena.
Novinařina je o konfrontační pozici. Musí být žena při rozhovorech důraznější?
Nemyslím si, že je rozdíl v tom, jestli se ptá muž nebo žena. Třeba moji šéfové mě posílají na velké debaty, protože říkají, že na ženu nebudou respondenti tak agresivní, ale já si to nemyslím. Podle mě to nehraje roli. Když pozoruji, jak se ptají moji kolegové v Událostech, komentářích, tak vidím, že se dobírají k té odpovědi stejně obtížně jako já. Naše pracovní nevýhoda je ta, že máme jasně daný čas, ve kterém musíme stihnout své otázky položit a získat na ně odpověď. Nikdo nám ten čas neprodlouží, takže je nutné, abychom diskuze řídili a udržovali v tématu. Důraznější jsme v těchto případech všichni.
Bylo pro vás v praxi někdy těžké se prosadit?
Neměla jsem pocit, že by to bylo pro mě těžší jako pro holku. Ale samozřejmě náročnější bylo, když jsem se vracela po roční mateřské. V České televizi jsem pracovala od roku 1996. Po devíti letech jsem přešla na Primu, kde jsem pracovala do roku 2010. Když jsem se vrátila do ČT z Primy, tak z období, kdy jsem moderovala hlavní zprávy, mě šoupli do ranního Studia 6. Byla jsem po druhé mateřské a měla jsem pocit, že to bylo proto, že jsem podle nich na té mateřské zblbla. Nikdo mi to takto neřekl, ale já jsem ten pocit měla. Začátky po mateřské byly kruté a já jsem si musela znovu vyšlapat cestu úplně od základů.
Už neplatí klišoidní dělení, že ženy píší měkká témata, myslí si novinářka Silvie Lauder (41)
Respekt je známý tím, že má v redakci převahu mužů. Došlo v poslední době ke změně?
Myslím, že se to v posledních letech hodně mění. Máme šéfky vydání, obrazovou redaktorku a i mezi reportéry jsou ženy. Vždy říkám, že důležité je nejen to, jak je médium složené, ale i to, o čem píše. Troufám si říci, že Respekt patří mezi média, která pokrývají ženské témata dost nadstandardně. Píšeme hodně o dětech, sexuálních tématech, o domácím násilí nebo o pozdějším mateřství.
A píší tato témata hlavně ženy? Je jim to asi bližší..
Ano. Text o ženské sexualitě napíšu spíše já než kolega, který píše o jaderné energetice. Je to také hodně o tom, koho jaká témata zajímají. Rozhodně ale neplatí klišoidní dělení, že ženy dělají měkká témata, jako jsou zdravotnictví, školství nebo lidské příběhy. Myslím si, že to označení je absolutní nesmysl, protože na nich není nic měkkého. Jsou to klíčová témata v naší zemi. A toto dělení už také neplatí. Dnes dělají ženy investigativu, jsou sněmovní zpravodajky, pokrývají zahraniční politiku a obranu.
Máte pocit, že musíte volit pádnější argumenty, abyste se v redakci prosadila?
Nemám. Ale nebudu zastírat, že jsem dnes byla na poradě a sedělo tam se mnou sedm mužů. I když to jsou moji blízcí kolegové a jsou tolerantní a otevření, tak ta dynamika je jiná. Byla jsem si moc dobře vědoma toho, že jsem tam jediná žena. Ale svůj návrh jsem si obhájila. Podle mě nesouvisí argumentace tématu s tím, že to jsou muži, ale velmi inteligentní lidé. Občas mám obavu z toho, že mi nápad nevezmou proto, že není zkrátka domyšlený.
Vnímáte nějaký rozdíl mezi novinářem a novinářkou?
Mám pocit, že hlavní rozdíl je v reakcích, které člověk dostává od veřejnosti. Moji kolegové také dostávají výhružky smrtí, ale nikdo jim nepíše, že jsou hnusní, tlustí a že by s nimi nechtěl žádný člověk spát. Veřejnost se nezamýšlí nad jejich soukromým životem. Mám jednoho čtenáře, který všechny moje texty na facebookovém profilu komentoval tím, že jsou dokladem mého problematického vztahu s otcem. Tak jsem se ho ptala, jak konkrétně text o upálení Jana Palacha dokládá problematický vztah s otcem. Odpovědi jsem se ale nedočkala.
Vždy se snažím klást otázku a nebýt štěkna, říká reportérka Markéta Chaloupská (35)
Ve svých tématech se zaměřujete hlavně na korupci. Narazila jste v souvislosti s tím na nějaký problém?
Mám jednu zkušenost, která mě překvapila. Naháněla jsem jednoho z šéfů Povodí Labe, protože si sám sobě přihrával zakázky. Ten s námi ale nechtěl hovořit a komunikoval s námi pouze jeho mluvčí. Já jsem ale chtěla znát jeho stanovisko a počkala jsem si na něj, když šel do práce. Vystupovala jsem z auta a než jsem stačila položit otázku, dostala jsem od něj pěstí. Nečekala jsem to, ale řekla jsem si, že se nenechám vytočit. Pohotově jsem vytáhla mobil a začala ho natáčet. Vzniklo z toho docela pěkné video a ta reportáž dostala úplně jiné grády.
Novinařina, a zejména ta investigativní, je konfrontační práce. Musíte být jako žena při rozhovorech důraznější?
Razím zásadu být na rozhovor nebo konfrontaci nachystaná. Vždy přemýšlím o různých variantách, které by mohly nastat a vždy se snažím klást otázku a nebýt štěkna. Raději ale dělám ve dvou. Víme více informací a vidíme více postřehů. Snažíme se si i role mezi sebou rozdělovat, co se respondentů týče. Někdo se sejde s kolegou Kroupou, protože ho viděl v televizi, někdo se mnou, protože mám blonďatý vlasy.
Vy sama pod sebou máte tři muže. Vidíte nějaký posun v obsazení žen v redakcích?
Žen v redakcích je hodně, spíše schází v těch manažerských pozicích. Nedávno jsme čelili kritice třeba za to, že se k tématu vyjadřovali pouze mužští komentátoři. Jenže on byl problém v tom, že ne všechny ženy se k tomu tématu chtěly vyjadřovat. Je to možná i tím, že si méně věří.
Text vznikl ve spolupráci s Annou Lacinnikovou.
