Student arabistiky: Verše svých básníků umí nazpamět´. Na své spisovatele i jazyk jsou Íránci hrdí
Právě kvůli odlišnostem a specifikům íránské kultury tato země vždy fascinovala studenta arabistiky na Karlově Univerzitě Matěje Denka (23). Ten se na letní školu do města Qazvín na severu Íránu vydal v srpnu 2013, aby si zlepšil svou úroveň perštiny. „Dostal jsem se tam díky tamní organizaci Sa‘dí foundation, která spolupracuje s Karlovou Univerzitou. Projekt si klade za cíl šířit povědomí o íránské kultuře,“ vysvětluje Denk.
Denk byl organizací vybrán z řad studentů Univerzity Karlovy poté, co absolvoval rok a půl výuky perského jazyka. Z Česka mohou do Íránu takto každoročně vycestovat pouze tři studenti, je ale spíše problém najít takové, kteří by měli o výjezd zájem. V roce 2013, kdy tam Denk jel, se perština vyučovala jen na univerzitě v Praze a Plzni.
Írán je obvykle řazen mezi země Blízkého východu, nicméně jeho dějiny vycházející z někdejší Perské říše a stopy dědictví tohoto impéria jsou v něm uchovány dodnes. Právě to také ovlivňuje hrdost Íránců na vlastní jazyk, dějiny a spisovatele. Na rozdíl od ostatních arabských zemí se také liší náboženstvím, kterým je šíitská odnož islámu. Ten je v Íránu většinovým náboženstvím. Základním rozdílem mezi sunnitskou a šíitskou větví je, že šíité neuznávají jimi zvolené chalífy, hlavy obce, ale chalífou by měl být pouze pokrevní příbuzný proroka Muhammada.
Jiná odnož islámu podle Denka také ovlivňuje podobu zdejších mešit. „Šíitské se liší v určitých detailech výzdoby, ale třeba i tím, že jsou v nich hroby světců. Nejtypičtějším příkladem je Imámova mešita v Isfahánu, kterou jsem měl to štěstí navštívit. Její kachličková výzdoba je úplně unikátní, celá je lazena do modré barvy, “ vysvětluje Denk a dodává, že tato odnož islámu ovlivňuje i atmosféru místa. Šíiti totiž třeba na rozdíl od sunnitů často navštěvují zmíněné hrobky významných představitelů své víry.
Pravidelné buzení řidičem autobusu
To, jak jsou Íránci pyšní na svou kulturu a spisovatele, zažil Denk okamžitě po příjezdu do Qazvínu. „Při proslovech je jejich zvykem přidat verše některého z íránských básníků. Při řeči k zahájení letní výuky začal recitovat i ředitel univerzity – po prvním verši se k němu přidali všichni přítomní Íránci. Úplně každý to umí nazpamět´, to by se v Česku stalo těžko,“ popisuje Denk. Na středověké básníky jako je Sa’dí, z jehož knihy ředitel recitoval, jsou Íránci velmi hrdí. Stejně tak na svůj perský jazyk. Podle Sa’dího se navíc jmenuje i organizace, která mezinárodní studium zprostředkovává.
Program měli studenti předem jasně připravený. „Na kolejích nás v sedm hodin budil řidič autobusu, nebo dveřník. Do deseti minut jsme vyráželi směr škola,“ říká Denk. Jako jednu z hlavních výhod studia v Íránu Denk vídí v tom, že se mohl učit z učebnic perštiny, které v Evropě nejsou k dostání.
Univerzita studentům připravovala také odpolední doprovodný program. „Nebyl důvod se neúčastnit, protože byl zajímavý. Chodili jsme třeba na současné íránské filmové novinky do kina. Jeden z filmů potom oběhl různé evropské festivaly, a já ho viděl ještě v předstihu přímo na místě,“ popisuje Denk. O víkendech byly organizovány výlety například do Teheránu nebo do zmiňované Imámovy mešity, která spadá pod dědictví UNESCO. Pravidelné modlení muslimů ale příliš nevnímal. Kromě modlení svých spolubydlících na koleji, kteří pocházeli z Pákistánu. Ve škole se s praktikováním náboženství často nesetkal.
Kravata jako symbol útlaku
Denk už procestoval část arabského světa, může tedy srovnávat Írán se svým předchozím studiem v Tunisu nebo v Egyptě. Díky studiu arabistiky také zhruba věděl, co od Íránu čekat. Zdejší předpisy jako třeba zákaz pití alkoholu respektoval. „Byl jsem připravený také na to, že nebudu nosit kravatu, tu prostě Íránci nikdy nenosí. Opět je to dáno historicky,“ říká Denk. Kravaty jsou totiž muslimy v Íránu vnímány jako symbol západního útlaku v minulosti. „Co mě ale překvapilo bylo, jak jsou íránské ulice čisté. Zákaz pití alkoholu mi nevadil, spousta studentů z nás si spíš vytvořila závislost na jejich výborném nealkoholickém pivu,“ přibližuje Denk.
Íráncům se také nedá podle Denka upřít jejich vstřícnost k cizincům i k sobě samým. „Mají určitý etický kodex zvaný tárof . Ten jim například určuje i to, v jakém pořadí by podle postavení měli jíst. „Člověk se pak dostane do zdánlivě absurdních situací. Byl jsem v jedné restauraci, kde jsem si se čtyřmi Íránci objednal jídlo. Číšník však mohl přinést jen čtyři porce a Íránci se mezi sebou hádali několik minut, kdo si má vzít jídlo dřív. Ze slušnosti si to nikdo nechtěl vzít a chtěl to přenechat tomu dalšímu. Tenhle problém řešili do doby, než číšník přinesl pátou porci i tomu poslednímu a problém se vyřešil,“ vzpomíná Denk.
Denk v Íránu pobyl přesně měsíc. Ze zkušeností, které získal na tamní univerzitě těží dodnes. „Írán je vzdělaná země, která má vysokou míru gramotnosti, na školu dávají absolutní důraz. Naučil jsem se tam, jak si výuku perštiny lépe zorganizovat, udělat si v jejím studiu lepší systém,“ přibližuje Denk. Do Íránu se vydal zpět sám v lednu letošního roku a podle svých slov rozhodně ne naposled.
