Stezka po královských městech Maroka aneb když se vyplácí být chudým Čechem

6. 3. 2017

Archiv Zahraniční

Maroko je město vůní i pachů, klasických řemesel a starých památek. Ty najdete hlavně v královských městech, které jsou v Maroku čtyři. Každé z nich má specifickou barvu, liší se velikostí starých částí měst i povahou lidí, kteří v nich žijí.

Marocké království ležící v severozápadní Africe nabízí návštěvníkům čtyři královská města, kterými jsou Rabat, Fés, Meknes a Marrakéš. Každé z nich hostilo v nějakou dobu královský dvůr a má svou specifickou barvu, ve které je vždy zdobena mešita a případně okolní stavby.

Naší první zastávkou s přáteli na cestě po těchto městech je Fés, který byl kdysi dokonce největším městem na světě. Dnes je „pouze“ druhým největším městem Maroka. Nálézá se v něm velmi komplikovaná medina, což je stará část města s původními domy a úzkými uličkami. Je obehnána zdí jen s několika východy ven. Dá se tu snadno ztratit; nezbývá než se přeptat na cestu místních, kteří za ukázání směru rádi vydělají na „bohatých“ turistech.

Místní kuchyně za pár korun

Klasické stravování v marocké restauraci – fazolová polévka, osmažené ryby a marocký chléb. Zdroj: Barbora Schneiderová

Po zhruba hodinovém bloudění medinou už se nutně potřebujeme najíst. Narážíme na ulici, kde jedí samí Maročané. Což je dobře, ceny budou nízké. Za třicet korun si dáváme královské menu pro tři – marocké placaté chleby, které prodavač plní smaženými bramborami, zeleninou, lehce pálivou omáčkou a malými rybičkami. Maročan za pultem obírá špinavýma rukama maso z ryb, aby ho zbavil kostí. A místo, aby si potom umyl ruce, natáhne ruku a nechá si zaplatit. Na hygienická pravidla se tady příliš nehraje.

Díky našemu českému původu a historkám o „chudých studentech z východní Evropy, z té postkomunistické země“, většinou začínáme u jídla i suvenýrů tak na polovičních cenách, než turisté ze západní Evropy nebo Ameriky.

S jedním z mnoha průvodců se přes vyhlídky na celé město dostáváme do slavných féských koželužen, ve kterých se barví zvířecí kůže. Z terasy třípatrového krámku s koženým zbožím se nám dostává báječného výhledu na celý proces. Nikdy jsme nic podobného neviděli.

Slavné féské koželužny, muž na obrázku namáčí zvířecí kůže do barev. Zdroj: Barbora Schneiderová

V obrovských kádích s amoniakem stojí zaměstnanec v ochranném obleku a vyndavá kůže, které už v této části pobyly tak dva týdny a amoniak je zbavil všech bakterií. Všude okolo se rozprostírá zápach zvířecích kůži, ale dá se na to zvyknout. V další části stojí u kádí jiný člověk, který látky namáčí do barev, které se v koželužně každý týden mění.

McDonald’s a Arabky v páře

Vlakem se z Fésu dostáváme do dalšího královského města, kterým je Meknés. Při cestě z vlakového nádraží se nám rozprostírá pohled na dnešní Maroko: na pravé straně silnice svítí logo McDonald’s, v dáli se pak rozkládá stará část města s medinou, která obkružuje krásnou modrou mešitu. Hradby mediny v Meknésu zdobí brána Bab Mansour, která je spolu se starou univerzitní kolejí Bou Inania největším architektonickým klenotem tohoto půlmilionového města.

Jako obvykle narážíme na ochotného Maročana, který nás městem provede. Slibuje, že je jeho výklad stoprocentně

Výhled na město Meknés z univerzitní koleje Bou Inania; v pozadí mešita. Zdroj: Barbora Schneiderová

zadarmo, což samozřejmě nebude. Jenže tenhle ochotou vysoko přesahuje ostatní. Obcházíme mešitu ze všech stran, míjíme vchody pro muže a pro ženy, vysvětluje nám královské barvy všech čtyř měst podle mešit nebo starých univerzit. Fes je modrý, Meknes zelený, Rabat černý a Marrakéš má žlutou barvu. Jdeme dál a náš průvodce, odchytává mladou Maročanku, aby mě vzala do hamámu – tedy ženských veřejných lázní.

Je mi to trochu hloupé, lézt jako klasický turista dokonce až mezi nahé Arabky v páře, ale nakonec jdu i s nadšením. Rychle si přes hlavu převazuji šátek, abych místní neurazila a mířím s příjemnou Arabkou dovnitř. Velké zdobené místnosti v úplné páře, ženy sedící po obvodech zdí. Vedro zajišt´uje vroucí voda, která je zahřívána kotlem z vedlejší místnosti. S mokrými teniskami a zamlženými brýlemi už vím, že za tohle zprostředkování dám našemu průvodci, co bude chtít.

Příliš moderní hlavní město

Klasicky zdobené marocké pítko na vodu v jednom z rabatských parků. Zdroj: Barbora Schneiderová

Doteď nás všichni Arabové provázeli po klasických turistických bodech vytyčených papírovým průvodcem, tenhle nám ale ukázal tyto body ze všech možných stran, které bychom jinak nenašli. Vchod do mešity pro ženy, pro muže, které jsou od sebe dost daleko na to, aby nešli ve složitých uličkách najít, nebo právě lázně hamám. Nakonec nás zavede do svého krámku na berberském trhu, který je od centra mediny opravdu trochu skrytý a turistů sem zřejmě moc nezavítá.

Po přejezdu do hlavního města Maroka, Rabatu, jsme zaraženi novými čtvrtěmi. Vypadají o něco lépe než v předchozích městech. Rabat jde pohodlně projít zhruba za čtyři hodiny. Jeho největší památkou je mauzoleum s věží Hassana II., která je ovšem dostavěná jen do poloviny zamýšlené výšky.

Nejlepší pomerančový džus

I když jsme v Maroku už týden, příjezd do Marrakéše po pěti hodinách ve vlaku ve mně umocňuje kulturní šok. Nachází se zde obrovské náměstí Jemaa El Fna, které každý večer navštěvuje tisíce lidí. Náměstí je nacpané stánky s džusy, jejich prodejci na všechny kolemjdoucí křičí „Dejte si ho u mě, já mám nejlepší!“ Lákači místních restaurací vám zaručují nejlepší ceny a před Arabkami, které nabízejí hennu „zadarmo“, je třeba schovávat ruce všude možně.

Část marrakéšské mediny. Motorky zaparkované kolem jsou klasickým dopravním prostředkem Maročanů. Zdroj: Barbora Schneiderová

V posledních dvou slunných dnech už jen zbývá sehnat suvenýry. Šátky, koření, kávu… všude mají téměř identické věci, jen je každý prodavač jinak ochotný smlouvat. Od Maročanů pořád poslouchám, že jsem „Berber woman“, tedy příslušnicí starého berberského kmene, který žije většinou v poušti. To kvůli nízkým cenám, které nadhazuji. Stejně turisty natáhnou, bez vlastního výdělku by věc neprodali. Maroko je asi jediné místo, kde vás oberou, a vy jste št´astní – protože na české poměry je to pořád levné.

Hostina za osm korun

Všichni prodejci se nejdříve ptají, odkud jsme. „Z České republiky? Čechy já mám rád, jsou trochu jako my. Jsou moc přátelský. A taky chudí!“ usmívá se jeden z nich.

Na důkaz toho, že se dá najíst v Maroku zhruba za osm českých korun, beru spolubydlící v hostelu z Rakouska na polévku. Dá se pořídit přímo uprostřed hlavního marrakéšského náměstí. Nevěří vlastním očím a já se jen hrdě usmívám, že tohle místo znám. Hlasité, rušné, zaprášené Maroko, které vás dostane nespočtem vůní a ochotných lidí. Dvě rady: vždycky si vysloužíte alespoň úsměv a příjemnější zacházení, když je pozdravíte arabsky. A druhá – na Maroko rozhodně nestačí jen deset dní.