Starožitnosti jsou naše dědictví, říká starožitník Neumann
Jan Neumann (74) má ke starožitnostem blízko už od dětství. Profesně se jim věnuje přes třicet let a v současné době působí jako prezident Asociace starožitníků. Založil například první soukromou československou aukční společnost Antikva Nova Praga nebo aukční dům Meissner-Neumann.
Kde se vzalo vaše nadšení pro starožitnosti?
Sbírat jsem začal ve třinácti a od té doby jsem nepřestal. Začalo to tím, že jsem tatínkovi znárodnil krabičku mincí. V roce 1966, to mi bylo patnáct, jsem vstoupil do Československé numismatické společnosti a tehdy jsem také byl na první aukci. Tenkrát byly aukce v Československu zakázané a byly pouze pro zvané.
Objevil jste se jako odborník v televizním pořadu Poklady z půdy, podobných reality show najdeme ve vysílání více. Proč mají podle vás lidé o starožitnosti takový zájem?
Starožitnosti jsou dědictvím, které předchozí generace zachovaly pro ty další, a proto jsou důležité pro společnost jako takovou. Představte si třeba, že máte krásnou starou skleničku. V kolika asi stála salónech, kolik viděla svateb, pohřbů nebo dramat? Když pak vedle ní postavíte stejnou novou skleničku, ta duši ještě nemá.
Jaký má podle vás vztah ke starožitnostem mladá generace?
To jsou typičtí minimalisti. Vlastní toho co nejméně, chtějí hlavně dělat kariéru, cestovat, a tak dále. Ale takových vln už bylo ve společnosti několik.
Asociace starožitníků, v níž působíte jako prezident, pořádá jednou měsíčně bezplatnou poradnu. Proč jste se rozhodli ji založit?
Založili jsme ji před mnoha lety, kdy jsme si v novinách všimli pochybných inzerátů, které nabízely třeba piáno, lustr nebo koberec, čili ti kupci museli za prodávajícími domů. Proto například jeden starý pán, který chtěl prodat piáno, nakonec prodal bronzovou sošku. Prý za ni dostal deset tisíc. Neměl jsem to srdce mu říct, že by za ni klidně mohl dostat sto.
Jak se člověk naučí správně odhadovat cenu starožitností?
To se nedá naučit. Musíte těch věcí vidět sto, tisíc, deset tisíc, chodit po výstavách, mít to nakoukané.
Rozhodují často detaily?
Někdy ano, pikantní je to hlavně u numismatiky. Máte třeba stříbrné mince z první republiky. Razily se v letech 1930 až 1933, čili jich byly každý rok miliony . Jenže si v roce 1933 prvorepubliková Československá banka řekla, že jich má hodně a když Kremnická mincovna poslala začátek ražby, tak řekla stop, máme plné sejfy. Takže 1930 až 1932 se prodává kolem 140 korun, zatímco mince z roku 1933 stojí padesát tisíc, a přitom jde jen o změnu letopočtu.
Je po více než třiceti letech v oboru nějaká oblast umění, která se vám těžko odhaduje?
Co se týče zlata, stříbra, skla, zbraní nebo obrazů, psal jsem i řadu naučných katalogů, takže s tím problém nemám. Ale nevěnuju se filatelii (obor zabývající se především poštovními známkami, pozn. aut.), to se vždycky musím někde zeptat.
