Sportovat s rouškou jsme nevydrželi ani hodinu
Kromě florbalky, sportovního oblečení, sprcháče a ručníku si pro jistotu balím ještě všech šest roušek nebo slabých nákrčníků, které jsem posbíral po pokoji. Do haly vstupuji s očekáváním, jak mi to s hokejkou po dvou měsících na gauči půjde, a strachem, jak vůbec běhání s rouškou bude vypadat. Po několika minutách od úvodního buly mám jasno. Musím si vybrat mezi zamlženými brýlemi a nosem sevřeným plátem hliníku, který je součástí roušky. „To se vážně nedá. Asi budu hrát jen ve stoje,“ souhlasí dvaadvacetiletý spoluhráč Lukáš, který stejně jako já volí variantu s ucpaným nosem.
Na rebelii není odvaha
Roušku po chvíli měním za slabý nákrčník a doufám, že se mi bude lépe dýchat, běhat a zároveň i něco uvidím. Přeci jen na slabý a prodyšný kus látky jsem zvyklý z jara, kdy jsem ochranu pusy a nosu musel nosit i při venkovním výklusu. Jenže opak je pravdou. Šátek mám po chvíli promočený a zároveň propocený. Při třetí výměně ústenky už začínám být nervózní a říkám si: „Jak to ten Blatný mohl vymyslet. Chce nás zabít?“
Najednou jiný ze spoluhráčů vyslovuje myšlenku, která se nám v hlavě honí snad všem. „Hoši, nesundáme si ty blbosti? Mně je už blbě a začíná se mi motat hlava,“ popisuje své pocity a odchází do šatny. Rouška už ho otravuje natolik, že si ji musí na chvilku sundat. „Šel jsem ale radši pryč. Co kdyby někdo přišel,“ vysvětluje kamarád. Ze strachu z možné pokuty a rozhovorů s policií žádnou rebelii nepodnikáme a kvůli občasnému pocitu z omdlení dokonce posledních dvacet minut z plánované hodiny ani nehrajeme. Zároveň všichni myslíme na spoluhráče Vláďu, který se nahlásil jako poslední a nevešel se do maximálního počtu deseti lidí. „Možná je rád, že zůstal doma u televize. Zrovna on by každé střídání musel na cigáro,“ předjímá Vláďův pětatřicetiletý kamarád Dušan.
Opět nás čeká utrum
Při závěrečném potréninkovém protažení, samozřejmě ve dvoumetrových rozestupech a stále s rouškou, si přejeme, aby se Česko co nejrychleji dostalo do druhého stupně vládního protiepidemického systému PES. „To už bychom snad mohli hrát bez roušek, a kdo ví, třeba by došlo i na zápasy,“ říká Lukáš. Daleko méně optimistický je Dušan. „To určitě. Vždyt´ i ve třetím stupni jsme měli hrát zápasy, jen bez diváků. Oni si stejně zase vymyslí nový pravidla, výjimky a zpřísnění,“ naráží Dušan na českou vládu, která sice v listopadu vydala systém PES, ale už několikrát změnila jeho podmínky.
Po vyprchání všech emocí se ale shodujeme, že i přes všechny patálie s rouškami a dodrženým počtem lidí jsme si „plácnutí“ vlastně užili. „Půjdeme v neděli znovu?“ ptá se Lukáš a dodává, že by bylo fajn se sejít co nejrychleji, protože Česku hrozil přesun do stupně čtvrtého. Naše obavy se potvrdily, v pondělí vláda rozhodla, že od posledního předvánočního pátku bude amatérský sport v halách opět zakázaný.