Zadejte hledaný název
Magazín studentů Vyšší odborné školy publicistiky

Sportovat s rouškou jsme nevydrželi ani hodinu

Hrozbu dýchacích problémů ze sportování v roušce překonalo nadšení. Hned po rozvolnění opatření proti šíření koronaviru jsme se s kamarády florbalisty domluvili, že i přes velké nepohodlí si opět po několika měsících půjdeme, jak se mezi amatérskými florbalisty říká, „plácnout“. Poznal jsem, že ochrana úst při běhání opravdu není nic příjemného. Ještě horší ale byla nervozita, zda kvůli omezenému počtu hráčů v hale nezůstanu místo milovaného sportu doma u televize.

Kromě florbalky, sportovního oblečení, sprcháče a ručníku si pro jistotu balím ještě všech šest roušek nebo slabých nákrčníků, které jsem posbíral po pokoji. Do haly vstupuji s očekáváním, jak mi to s hokejkou po dvou měsících na gauči půjde, a strachem, jak vůbec běhání s rouškou bude vypadat. Po několika minutách od úvodního buly mám jasno. Musím si vybrat mezi zamlženými brýlemi a nosem sevřeným plátem hliníku, který je součástí roušky. „To se vážně nedá. Asi budu hrát jen ve stoje,“ souhlasí dvaadvacetiletý spoluhráč Lukáš, který stejně jako já volí variantu s ucpaným nosem. 

Na rebelii není odvaha 

Roušku po chvíli měním za slabý nákrčník a doufám, že se mi bude lépe dýchat, běhat a zároveň i něco uvidím. Přeci jen na slabý a prodyšný kus látky jsem zvyklý z jara, kdy jsem ochranu pusy a nosu musel nosit i při venkovním výklusu. Jenže opak je pravdou. Šátek mám po chvíli promočený a zároveň propocený. Při třetí výměně ústenky už začínám být nervózní a říkám si: „Jak to ten Blatný mohl vymyslet. Chce nás zabít?“

Najednou jiný ze spoluhráčů vyslovuje myšlenku, která se nám v hlavě honí snad všem. „Hoši, nesundáme si ty blbosti? Mně je už blbě a začíná se mi motat hlava,“ popisuje své pocity a odchází do šatny. Rouška už ho otravuje natolik, že si ji musí na chvilku sundat. „Šel jsem ale radši pryč. Co kdyby někdo přišel,“ vysvětluje kamarád. Ze strachu z možné pokuty a rozhovorů s policií žádnou rebelii nepodnikáme a kvůli občasnému pocitu z omdlení dokonce posledních dvacet minut z plánované hodiny ani nehrajeme. Zároveň všichni myslíme na spoluhráče Vláďu, který se nahlásil jako poslední a nevešel se do maximálního počtu deseti lidí. „Možná je rád, že zůstal doma u televize. Zrovna on by každé střídání musel na cigáro,“ předjímá Vláďův pětatřicetiletý kamarád Dušan.

Opět nás čeká utrum

Při závěrečném potréninkovém protažení, samozřejmě ve dvoumetrových rozestupech a stále s rouškou, si přejeme, aby se Česko co nejrychleji dostalo do druhého stupně vládního protiepidemického systému PES. „To už bychom snad mohli hrát bez roušek, a kdo ví, třeba by došlo i na zápasy,“ říká Lukáš. Daleko méně optimistický je Dušan. „To určitě. Vždyt´ i ve třetím stupni jsme měli hrát zápasy, jen bez diváků. Oni si stejně zase vymyslí nový pravidla, výjimky a zpřísnění,“ naráží Dušan na českou vládu, která sice v listopadu vydala systém PES, ale už několikrát změnila jeho podmínky.

Po vyprchání všech emocí se ale shodujeme, že i přes všechny patálie s rouškami a dodrženým počtem lidí jsme si „plácnutí“ vlastně užili. „Půjdeme v neděli znovu?“ ptá se Lukáš a dodává, že by bylo fajn se sejít co nejrychleji, protože Česku hrozil přesun do stupně čtvrtého. Naše obavy se potvrdily, v pondělí vláda rozhodla, že od posledního předvánočního pátku bude amatérský sport v halách opět zakázaný.


Jiří Lizec
Jiří Lizec
Jsem studentem třetího ročníku Vyšší odborné školy publicistiky v Praze (VOŠP). Od dětství se zajímám o všechno, co se týká sportu. Závodně jsem plaval a dělal moderní pětiboj. V současnosti hraji rekreačně florbal a fotbal.
Další články autora
X
Nastavení cookies
Funkční cookies
Tyto cookies jsou nezbytné pro fungování našeho webu a nelze je deaktivovat.
Analytické cookies
Slouží především pro sběr dat ohledně chování na webu (typicky Google Analytics).
Reklamní cookies
Slouží hlavně pro remarketing (typicky Google Ads).
Personalizační cookies
Slouží pro pokročilou analytiku a personalizaci obsahu.