Slavná stojednička. Místo, kde se formovala Generace20
Už neexistuje. Jedna z budov Vyšší odborné školy publicistiky v Opatovické ulici nadobro zmizela společně s legendární místností 101. Byla místem plným nápadů, hádek, smíchu i nových přátelství a úsilí, které formovala budoucí novináře.
„Co se mi vybaví, když se řekne 101 v Opatovické?“ přemýšlí bývalý student Eduard Nosek. „Zpočátku jsem tam chodil jen na přednášky, ale postupně mě to vtáhlo. Začal jsem psát pro Generaci20 a trávil tam čím dál víc času. Byla to pro mě úplně nová zkušenost. Poprvé jsem dostal zpětnou vazbu ke své práci, naučil se zodpovědnosti. Tam mi došlo, že novinařina není jen o psaní, ale i o lidech,“ uvažuje.
Přátelství muselo ustoupit
V téhle místnosti se ale neřešily jen texty a uzávěrky, ale i vztahy. Z absolventa Eduarda Noska se postupem času stal šéfredaktor. „Někdy jsem musel být tvrdý i na své kamarády. Třeba na Davida a Julka (Davida Chuchmu a Julia Noska, pozn. red). Nešlo to jinak, protože by to nebylo fér vůči ostatním,“ vzpomíná Nosek. A dodává, že se právě ve stojedničce naučil oddělovat přátelství od práce, což je lekce, kterou si nese dodnes.
Pro mnoho studentů byla místnost s číslem 101 víc, než jen obyčejný prostor. „Byla strašně netypická,” říká bývalá členka G20 Aleksandra Puzanová. „Připomínalo mi to opravdovou redakci, o to větší to mělo kouzlo. Byla tam příšerná zima a občas tam byl i zvláštní puch. Člověk se musel prodírat za židlemi ostatních, aby se dostal k té svojí. Ale bylo to naše posvátné místo,“ pokračuje.
Na jeden z mediálních dní Puzanova nikdy nezapomene. „V ten den byla taková zima, že si dnes bývalá studentka Tereza Šimurdová přinesla přímotop a dala ho doprostřed toho dlouhého stolu, abychom se všichni ohřáli. Ten pohled, kdy se kolem přímotopu tiskne deset lidí, už z hlavy niky nevymažu,” dodává s úsměvem.
Stojednička jako opravdová redakce
Bývalý lektor Generace20 Martin Kézr si zase vybavuje úplné začátky projektu v těchto prostorách. „Tehdy jsme si tu místnost prosadili, protože jsme dlouho neměli svůj vlastní prostor,” vzpomíná a pokračuje: „Chtěl jsem, aby studenti vstoupili do redakce, kde neplatí žádná školní pravidla, ale redakční postupy. Stojednička byla jako mansarda. Každý z nás, kdo tam prožil nějaký roky, k ní má nostalgický vztah.“
Podle Kézra nebyla práce v redakci jen o psaní článků, ale také o získávání psychické odolnosti, profesionalitě a pokoře k novinářské práci. Také přiznává, že práce v redakci nebyla vždy snadná. „Každý, kdo prošel Generací20, někdy plakal. Včetně mě,“ říká. Podle jeho slov Generace20 už nikdy nebude stejná, jako když ji vedl. To, že jeho odchod ustála, je ale podle něj to nejdůležitější.
Stojednička sice nebyla nejmodernější, ani nejhezčí místností VOŠP. Přesto právě v ní vzniklo pevné jádro Generace20, která dodnes vychovává budoucí novináře i mimo její zdi.