Skauti na táborech spoléhají sami na sebe. Týdny bez technologií jim pomáhají myslet kreativně
Kateřina Haklová (21) jezdí na skautské tábory pravidelně už dvanáct let. Když vzpomíná na svůj první, vybavuje si hlavně to, jak moc se jí stýskalo. Smutek ale nakonec přebily zážitky, které ji motivovaly ve skautingu pokračovat. Několikatýdenní tábory ale nejsou pro všechny, obzvlášt´ v dnešní době, kdy jsou lidé zvyklí trávit mnoho času na internetu. „Asi každému to nemusí sednout. Záleží, jestli se sejdou lidé na podobné vlně a jestli se člověk dokáže trochu odpoutat od domácího pohodlí,“ myslí si Haklová.
Technologie jim nechybí
Skautské tábory vypadají stále stejně už přes sto let. A právě to jejich účastníci oceňují. „Program lidi propojí, takže nemají zas takové nutkání sahat po mobilu nebo počítači,“ říká tisková mluvčí organizace Junák – český skaut Barbora Trojak. Podle ní hraje velkou roli i to, že člověka vtáhne okolní příroda natolik, že na technologie a internet nemyslí. „Dnešní děti jsou sice na své mobily zvyklé, ale i pro ně má táboření v přírodě bez zbytečné techniky něco lákavého,“ říká táborová vedoucí Magdalena Zindulková. „Je to veliké plus, moct si na pár dní odpočinout od elektroniky,“ pochvaluje si Haklová. Přesto přiznává, že i mobil a připojení k internetu má na táboře své místo. „Je vždycky někdo, bývá to většinou vedoucí, kdo má mobil zapnutý a je stále na příjmu, kdyby se něco dělo. Je tu i možnost dobití ze solární nabíječky,“ vysvětluje. Na příjmu je vždy alespoň jedno číslo, na které se mohou rodiče dovolat. „Technologie částečně používáme, ale nemáme na ně moc čas, protože všechny síly napínáme na přípravu programu,“ říká Zindulková. K technologiím se ale skauti snaží uchýlit jen v nejnutnějších případech.
Tradice žije dodnes
Na klasických táborech mají děti a vedoucí základní věci jako ubytování a stravu předem připravené. Skauti se o sebe ale v přírodě musí postarat sami. Kromě obstarání jídla si musí vybudovat tábořiště a zajistit pitnou vodu. „Pramení to z tradice, kdy první skautské tábory na začátku minulého století trvaly i měsíc, s tím, že veškeré vybavení se dovezlo na místo, tábor se postavil a posléze zboural a vybavení se zase odvezlo,“ vysvětluje Haklová. Podobně to skauti dělají i dnes. Spí buď v podsadových stanech, nebo teepee. Oddílů, které si vyrábějí podsady pokaždé nové ale už moc není. Důvodem je převaha čtrnáctidenních táborů, kde by výroba zabrala jejich velkou část. „Na třítýdenním táboře si to ale mohou dovolit, protože jeden týden tábor staví a dva týdny tam žijí,“ popisuje Trojak. Budování tábora umožňuje skautům propojení s přírodou a zároveň si vyzkoušejí něco, co se jim běžně nepoštěstí. „Je fajn vybudovat něco na místě, kde předtím nic nebylo, žít tam nějakou dobu, udržovat to místo, a pak zase všechno sbalit,“ myslí si Haklová.
Pokud není v tábořišti studna, čerpají skauti vodu buď z přírodních zdrojů, nebo ji dováží. „Musí mít zdroj pitné vody s pravidelným dovozem, barely s vodou nemůžou v táboře jen stát. Někde jezdí autem s barelem do blízké vesnice, kde si vodu mohou nabrat, nebo chodí pěšky s vozíčkem ke studánce,“ vysvětluje situaci na táborech Trojak.
Právě sepětí s přírodou s sebou ale nese i větší závislost na ní a na počasí. Kvůli silným dešt´ům či záplavám musí skauti výjimečně tábor i předčasně ukončit. Většinou se ale nepřízeň počasí snaží překonat. „Jednou nám spadl stan. Asi jediné, co se dá dělat, je to přečkat, stan postavit znovu a mokré věci usušit,“ říká Haklová. Upozorňuje také, že vše je dobrovolné a nikdo se ve větru a dešti trápit nemusí. A to se týká i vedoucích, kteří se skautingu věnují ve volném čase a zcela zdarma. Největší odměnou jim tak jsou nezapomenutelné zážitky a další generace nadšených skautů.
