Sezona nás vyjde asi na dva miliony korun. Sponzoři se shánějí těžce, říká sedmnáctiletý motocyklista Zuda
Jak jste se k motosportu dostal?
V dětství jsem obdivoval italského závodníka Valentina Rossiho v televizi a můj táta jezdíval na hobby okruzích. Fascinovalo mě to a už ve dvou letech jsem poprvé sedl na motorku. Rok poté jsem získal svou první licenci. Díky ní jsem mohl začít jezdit oficiální závody, jako je třeba mistroství republiky nebo Evropy.
Existuje mistroství už pro tak malé děti?
Ano. Soutěžící jsou děleni podle obsahu motoru. Limity stáří zde jsou, ale jen pro maximální věk. Záleží na rodičích jezdců, v jak nízkém věku své dítě pustí na trat´.
Podporují vás rodiče ve sportu dodnes?
Ano, například z hlediska peněz to na začátku bylo čistě na nich. Pak se ale museli přidávat sponzoři. V čím vyšší kategorii totiž závodím, tím je sport finančně náročnější. Sezona nás vyjde asi na dva miliony korun. Po pandemii a také v souvislosti s válkou na Ukrajině nemají mnohé firmy samy velké prostředky na rozdávání. Sponzoři se proto shánějí dost těžce. A když nemáme dostatek financí, musí se celá sezona odpískat.
To, že jste neměl dostatek sponzorů, se vám stalo právě letos…
Bylo to už podruhé. Poprvé k tomu došlo v roce 2018, kdy sponzor neposkytl slíbené peníze týden před závody. Celou sezonu jsem proto musel zrušit a prostředky použil k přípravě na další rok. Letos nastala v podstatě podobná situace, ale s tím rozdílem, že nám peníze stačily alespoň na jeden závod. Na další rok finance máme, ale stále hledáme další. Čím více sponzorů, tím lépe.
„Účast na kempu Márqueze pro mě byla čest.“
Jak vypadá vaše běžná příprava na sezonu?
V Česku není úplně nejlepší prostředí na trénování kvůli nedostatku tratí a nevhodnému počasí. Navíc v Liberci je zima v podstatě od září až do dubna. Proto trénuji hlavně mimo trat´. Plavu, jezdím na kole nebo se věnuji motokrosu. To je vlastně jediná možnost, jak se dostat na motorku během zimy. K přípravě na tratích využívám Supermoto, což je speciální enduro motocykl na silničních kolech. Jde o levný trénink a vezmu si z toho hodně zkušeností do mého jízdního stylu. Na velké okruhy jezdím do Mostu, když se zadaří, i do zahraničí.
V roce 2017, když vám bylo pouhých 12 let, jste se dostal na motokrosový tréninkový kemp Marca Márqueze. Jak se vám to podařilo?
Úplnou náhodou. Byli jsme s rodinou na dovolené ve Španělsku a táta si události všimnul na Facebooku. Spíš ze srandy jsme zaslali přihlášku, aniž bychom očekávali, že mě přijmou. Po dvou měsících mi zavolali, že jsem byl vybrán. Dodnes svou účast považuji za velkou čest, protože se hlásilo asi 50 tisíc zájemců ve věku 10 až 13 let a já tam byl jediným silničářem mezi motokrosaři. Jsem zatím jediným Čechem, který se kempu zúčastnil.
Jaká jsou kritéria pro přijetí?
Sám Márquez podle informací, fotek, videí či prezentace vybírá ve volném čase vhodné jezdce. Podle jakých kritérii to dělá, nikdo neví.
Čeho byste chtěl v kariéře dosáhnout?
Jako každý závodník se snažím dostat do seriálu MotoGP, kde chci být vidět a dosáhnout dobrých výsledků. Nechci se tam jen vozit a být do počtu.
„Měl jsem mnoho zlomenin. Kvůli jedné nebylo jisté, jestli mi ještě poroste ruka.“
Jak je pro vás těžké prosadit se ve světě? Česko totiž není příliš motocyklově vyhlášenou zemí.
V Česku se motorkářství nepopularizuje tak moc, jako třeba fotbal nebo hokej. A to je dost důležitá věc, která hraje například ve sponzorství velkou roli. Třeba Španělé a Italové mají sezonu téměř zadarmo, protože pocházejí z momentálně nejvíce vyhlášených motocyklových zemí. A na to sponzoři slyší. Češi pro ně zkrátka nejsou příliš atraktivními jezdci.
Stal se vám někdy vážný úraz?
Měl jsem párkrát frakturu prstů a rukou, otočenou a zlomenou klíční kost zároveň s ramenem a naštípnutou lopatku. Nejvážnější však byla komplikovaná zlomenina pravého zápěstí, když mi bylo deset let. Nebylo jisté, jestli mi ještě někdy poroste ruka.
V čem byl problém?
Zlomenina byla v růstové štěrbině. Nevědělo se, jestli se nepoškodila. Kdyby ano, mohlo by mi to zastavit růst ruky.
Ani po tolika zraněních jste na motorky nezanevřel. Máte ještě někdy strach?
Nesmím mít. Už to dělám nějaký pátek, takže si věřím a vím, čeho jsem schopný. Když se necítím dobře, nepřemáhám se. Radši zvolním nebo ztratím pár bodů, než abych riskoval. Člověk po pár pádech zjistí, kdy je bezpečnější počkat na předjíždění do další zatáčky. Strach nemám, ale nervózní jsem před každým startem. Jakmile však zatáhnu plexisklo helmy, vše jde stranou a stane se ze mě jiný člověk.
