Seriál Koruna popouští uzdu fantazii. V soukromí postav se vyžívá skoro jako bulvár
Nejnovější desetidílná řada seriálu Koruna se stejně jako ty předchozí soustředí převážně na život Alžběty II., anglické královny. Tentokrát se soustředí na časový úsek mezi lety 1977 až 1990, tedy počátek vztahu princezny Diany s princem Charlesem a většinu období úřadování premiérky Margaret Thatcherové. Diváka rovněž seznamuje s klíčovými událostmi britských dějin, jako je válka o Falklandy nebo ekonomický nátlak a následné zrušení apartheidu v Jihoafrické republice.
Scenáristé podřizují realitu fikci
Stejně jako v předchozích sériích se tvůrci zaměřují na divácky atraktivní pohled do soukromého života královské rodiny. Na úkor reality ho ale postavili na fikci a senzaci. Hlavní autor scénáře Peter Morgan nešetřil fantazií třeba v případě rozhovorů Alžběty II. s Thatcherovou. Proto by je divák rozhodně neměl brát vážně. Z audiencí premiérů u královny se totiž nepořizují žádné záznamy a sama panovnice o jejich obsahu musí zachovávat mlčenlivost.
Buckinghamský palác podle serveru The Independent odmítl na seriálu spolupracovat, na některé otázky si tak tvůrci museli odpovědět sami. To se však nezamlouvá lidem blízkým monarchům. Čtvrtou sérii Koruny kritizoval například bratr princezny Diany Charles Spencer: „Lidé si neuvědomují, že jde o fikci. Má sice reálný základ, není to však historický dokument, za nějž ho považují třeba v Americe.“ Britský ministr kultury Oliver Dowden chce dokonce požádat společnost Netflix, aby u seriálu uvedla, že je podstatná část děje smyšlená. Podle platformy na to ale není třeba upozorňovat, protože je seriál prezentovaný jako drama.
Upozornit na fantazii by nebylo od věci například u epizody s názvem 48:1. O neobjasněných událostech ohledně vlivu královny na uvalení sankcí na Jihoafrickou republiku pojednává tak, jako by byly pravdivé. Divák tak může dojít k závěru, že situace, která v roce 1986 málem vedla k ústavní krizi, kopíruje skutečnost. Královna je však naprosto apolitickou osobou, které nepřísluší nabízet své názory ani premiérům, ani veřejnosti. Koruna ale událost podává tak, že zdrojem veškerého tlaku byla sama královna a díky ní nakonec Thatcherová přistoupila k ekonomickým signálům, které vedly ke zrušení apartheidu.
Podobně na tom jsou scény ze soukromí Charlese a Diany. Rozhovor po jejich zásnubách, nebo cesta napříč Austrálií, z nichž se dají dohledat televizní záznamy, sice i v seriálu odpovídají skutečnosti, ale zbytek je zcela smyšlený. Například realitu prvního setkání budoucích manželů Morgan dramatizuje. Jak sama princezna líčí v dokumentu Diana osobně, když se s Charlesem poprvé jako šestnáctiletá setkala, byla nenamalovaná, trochu tlustá, ale hlučná, což se Charlesovi líbilo. Nikde se však nezmiňuje o tom, že by za ním dolézala v převleku stromu, jak ukazuje Koruna.

Margaret opět nemá pokoj
Seriál se také nevyhýbá senzacechtivým scénám. Už v předchozích řadách se tvůrci „št´ourali“ v milostných pletkách princezny Margaret a jednu z nich opět vynesli na povrch v epizodě Dědičné nástupnictví, i když tentokrát neznamenala takový skandál. Přestože se členové královské rodiny na veřejnosti chovají odměřeně, na Netflixu sestra Alžběty II. skotačí a flirtuje se svým milencem Derekem Jenningsem. Stejně tak je malá pravděpodobnost, že by Thatcherová na lov s Alžbětou II. vyrazila v lodičkách a kostýmku a musela by tak čelit jejím pohrdavým pohledům. Scény tohoto typu představují pro královskou rodinu značnou újmu. Její členové se snaží udržovat svou morální pozici, aby mohli jít příkladem britským občanům, což jim teď seriál ztížil.
Zatím poslední série Koruny divákům sice nabízí pozoruhodný obraz jedné éry britských dějin, ale pokud se chtějí dozvědět důvěryhodný příběh monarchie ze druhé poloviny 20. století, neměli by to čekat od Koruny. Jde hlavně o celkem deset hodin dobře napsané fikce ztvárněné působivými hereckými výkony. Například Emma Corrinová napodobuje Dianu svým vzhledem i hereckými schopnostmi natolik uvěřitelně, že divákům dává iluzi, že princezna z Walesu ožila. Naopak herečka Gillian Andersonová v roli Thatcherové občas působí, jako kdyby mlela z posledního. Alžbětu II. tentokrát ztvárnila Olivie Colmanová. Tvůrci se tak oproti předchozím řadám konečně přiblížili reálnému vzhledu královny. Herce totiž průběžně mění, aby jejich obraz odpovídal věku postav v různých dobách.