Zadejte hledaný název
Magazín studentů Vyšší odborné školy publicistiky

S kurzem Červeného kříže se můžete stát ošetřovatelem za sedm hodin

Na podzim se kvůli pandemii koronaviru začaly kapacity nemocnic opět dramaticky plnit. Zdravotnický personál, který je v maximálním zápřahu již od března, je nyní téměr na pokraji sil. Proto se Červený kříž ve spolupráci s Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze rozhodl naučit dobrovolníky z řad laiků alespoň základy ošetřovatelství. Ti jsou pak k ruce zdravotním sestrám a personálu v sociálních zařízeních.

Už při průchodu hlavní bránou mi nabíhá husí kůže. Hledám pavilon 32 a procházím liduprázdným areálem. Svou ponurostí připomíná spíše kulisy z filmu Ospalá díra režiséra Tima Burtona. Pavilon, ve kterém kurzy ošetřovatelství probíhají každý den již od 5. října, se nachází až na druhé straně bohnického areálu a cesta k němu mi zabere skoro deset minut. 

Po příchodu a registraci si na místě za dobrovolný příspěvek kupuji respirátor. Moje látková rouška totiž není dostatečně hygienická. Rozhlížím se po ostatních účastnících. Způsobně sedí ve dvoumetrových rozestupech u malých stolků. Naši skupinu dvanácti lidí po chvíli vítají lektoři kurzu –plavčík Filip Placheta (31) a policista Pavel Chlum (42). Před začátkem prvního z devíti bloků kurzu si všímají, že jsme poněkud nervózní, a tak nám pokládají všemožné otázky, aby nás zapojili do společné debaty.

Následně nám Placheta vysvětluje základní pravidla pro komunikaci s pacienty: „Žádné zdrobněliny. Někteří ošetřovatelé mají sklony je používat. Představte si ale, že mluvíte třeba s 92letým vysokoškolským profesorem a řeknete mu, at´ se nabumbá čajíčku. Pomyslí si, že z něj děláte hlupáka a nebude s vámi chtít spolupracovat.“ V praktické části sama později zjišt´uji, jak těžké je ke zdrobnělinám nesklouznout. Tuto chybu udělám, když kolegyni požádám, jestli by mi mohla položit „ručičky“ za krk.

Oprýskaný interiér účastníky neodradí

Po úvodní lekci se přesouváme na prohlídku samotného pavilonu 32, býval oddělením geriatrie, na kterém se dlouhodobě léčily osoby starší 65 let. To je nyní vybavené a připravené jako záložní varianta pro případný přesun covidových pacientů z nemocnic. Na každém pokoji je pár čistě povlečených polohovacích postelí a u každé z nich stojí pojízdný stolek. Vybavení pavilonu je staré, ale funkční. Stěny jsou oprýskané a žárovky na chodbách slabě poblikávají. Celý dům působí smutně, účelům kurzu ale poslouží. 

Během následujících praktických bloků se s ostatními účastníky střídáme v rolích pacientů, abychom si vše mohli vyzkoušet. Učíme se přesouvat pohybově omezené osoby z lehátek na kolečková křesla, ošetřovat proleženiny a navzájem se přebalovat. Zpočátku se výměna plen zdá jako lehce ponižující disciplína, ale vtipkování Plachety snadno odbourává náš stud.

Ten na mě při nácviku ukáže a požádá mě, zda bych ho mohla přesunout ze židle na lehátko. Okamžitě začnu pochybovat o tom, zda se mi to u muže s nezanedbatelným výškovým i váhovým rozdílem zdárně podaří. Jenže právě o to mu očividně jde. „Pomozte si obyčejnou fyzikou. Stačí, když si pacienta trochu rozkýváte. Třeba na tři. Počítat musíte nahlas, aby člověk věděl, co se s ním děje,“ radí lektor a počítá, zatímco se snažím na židli rozkývat jeho tělo. Scéna musí pro přihlížející vypadat sice komicky, ale při slově tři ho úspěšně zvedám ze židle a celkem jednoduše přesouvám na postel. 

Po letech je na místě činu

Jedním z mých kolegů je i Robert Pochop (52), který bohnický areál dobře zná. „V roce 1989 jsem pracoval v pavilonu 31 jako sanitář. Tehdy tam ještě byla léčebna dlouhodobě nemocných,“ vypráví Pochop. Dnes se na oddělení 31 léčí nejrůznější závislosti. „I když už za sebou mám praxi v nemocnici, až na kurzu jsem se naučil správně dostat pacienta do stabilizované polohy,“ raduje se Pochop.

Poslední přednáškou jsou rady lektorů ohledně našeho vlastního zdraví. Oba na nás apelují, abychom se do dobrovolničení nevrhali po hlavě. V tomto oboru snad ještě víc, než kdekoli jinde, hrozí syndrom vyhoření. „Pro sestřičky jste velký benefit. Budou se vás na směnách snažit zdržet, protože jen když tam budete vy, budou mít ony čas si chvilku odpočinout,“ říká Chlum. Snaží se nám vysvětlit, že i dobrovolníci mají právo říkat ne a neodcházet domů až hodinu po konci směny. 

„Stává se, že si u nás někdo udělal kurz a ihned si začal brát dvanáctihodinové směny v nemocnici. Tři dny ho to bavilo a rád pomáhal. Čtvrtý den však najednou nepřišel. Neodhadl své možnosti,“ varuje Chlum. Mluví též o rituálech, které zdravotníci mívají. Například sestřičky si prý často po směně dopřávají horkou sprchu ještě v nemocnici. „Smyjí tím ze sebe všechen stres nastřádaný za celou směnu. Domů pak odcházejí s čistou hlavou,“ vysvětluje Chlum.

Celý kurz trvá sedm hodin. Samozřejmě vás za den nenaučí vše potřebné pro práci v nemocnici, ale snaží se vysvětlit nejzákladnější způsoby, jak ulevit přepracovaným zdravotním sestrám. A po školení alespoň budete vědět, čemu se v nemocnici říká bažant. Když vás o něj někdo požádá, nebudete shánět mrtvou drůbež, ale přinesete mu umělohmotnou nádobu na moč.


Kristýna Kupcová
Kristýna Kupcová
Když zjistila, že nemůže být pilotem kvůli špatnému zraku, rozhodla se být novinářkou. VOŠP studuje třetím rokem a živí se jako IT researcher.
Další články autora
X
Nastavení cookies
Funkční cookies
Tyto cookies jsou nezbytné pro fungování našeho webu a nelze je deaktivovat.
Analytické cookies
Slouží především pro sběr dat ohledně chování na webu (typicky Google Analytics).
Reklamní cookies
Slouží hlavně pro remarketing (typicky Google Ads).
Personalizační cookies
Slouží pro pokročilou analytiku a personalizaci obsahu.