S Gottem se přišli rozloučit zástupci všech generací. Někteří s kyticí, jiní s pivem
Lidem stojícím ve frontě se klepou brady. Některým ze zimy, jiným zase ze smutku. Starší paní kolem šedesáti let v béžovém péřovém kabátu si látkovým kapesníkem otírá vlhké oči. „Brzy už se tam dostaneme,” hlásí starší muž směrem ke své ženě. Fronta k Žofínu, kde mohou dát lidé poslední sbohem zesnulému Karlu Gottovi, se táhne už od Janáčkova nábřeží přes most Legií a následně k Masarykovu nábřeží.
Ve frontě postávají i mladí lidé. „Můj otec bral Karla Gotta jako vzor a nesmírně ho obdivoval. Dokonce s ním mám fotku jako malá. Mám ho spojeného s dětstvím,” přiznává Magdaléna Hůlová (16), která ve frontě stojí v tu chvíli něco přes hodinu. Podobné vzpomínky má na Gotta i její kamarádka Jaroslava Runlová (16), která s ní přijela z Jesenice. „S Gottovými písněmi mám spojeno mnoho krásných vzpomínek. Pokaždé, když slyším jeho poslední píseň Srdce nehasnou, myslím na to, jak jsme s kamarádkou nedávno běhaly po louce a hrozně se smály,” říká s lehkým úsměvem Runlová. Klopí oči k červené růži převázané černou stuhou, kterou si protáčí mezi prsty.
Video vyrobily kameramanka Anna Žáková a reportérka Anna Lacinnikova.
Srdečný a upřímný člověk
Ne všichni lidé stojící ve frontě však zamířili do Prahy z vlastního přesvědčení. „Kamarád mě nalákal at´ jedu s ním, že bude sranda po cestě. Nebyl jsem asi Gottův největší fanoušek, ale písnička z filmu Pelíšky je nesmrtelná,” směje se alkoholem zjevně posilněný Lukáš Hanuš (25). Má na mysli píseň Trezor, začíná si ji prozpěvovat a mává při tom půllitrem s pivem.
„Byl národní ikona a to nám nikdo nevezme. Přišel mi jako srdečný člověk, co si na nic nehrál a neměl potřebu na sebe strhávat pozornost. Píseň Ta pravá a Srdce nehasnou mi přijdou krásné, upřímné a směrované rodině,” zamýšlí se Marek Št´astný (25), který přijel s kamarádem Lukášem z Turnova.
Fronta se stále prodlužuje, ale ani fanoušci, kteří přišli později, si nestěžují. Pokorně postupují směrem k Žofínu. Někteří mlčí a jsou sami v sobě se svým smutkem, jiní si povídají, někteří si broukají nejznámější Gottovy písně, které se z reproduktorů na Slovanském ostrově nesou až na most Legií.
Oslovil lidi napříč režimy
Karel Gott rozhodně nebyl symbolem jednoho desetiletí či generace. Dokázal to, co se žádnému jinému tuzemskému umělci nikdy nepovedlo. Spojoval svou hudbou lidi napříč generacemi, roky i režimy. „Na jeho písničky jsem se natancovala takových hodin. A myslím, že to stejné by řekla moje mamka, nebo babička. Byla to téměř padesátiletá éra, co nás pojila,” dodává studentka Erika Davidová (23).
Konec pietního aktu měl být v deset hodin večer, ale velký zájem fanoušků přesvědčil pořadatele aby možnost rozloučit se s Gottem prodloužili. Na všechny zájemce se na konec dostalo a s Karlem Gottem se přišlo rozloučit téměř padesát tisíc lidí.