Rozjímání v zámecké zahradě a koncerty do rána. Povaleč je festival volnosti
Už při příjezdu do Valče jsme potkali skupinku lidí ve volném oblečení, s krosnami na zádech a karimatkou v ruce. Podobně jako my zamířili k ženě v oranžové vestě, která vítala návštěvníky letos již 15. ročníku festivalu Povaleč. Dáma s výrazným letním líčením nás pozdravila s širokým úsměvem a nasměrovala k akreditacím. Tam už čekalo několik organizátorek, s květinami ve vlasech, které pečlivě zkontrolovaly, zda mají účastníci potvrzení o bezinfekčnosti a vstupenky. Pak už jen stačilo zapečetit textilní pásku na ruku, vyplnit parkovací kartu a „píchnout“ někam auto.
Areál festivalu byl poměrně rozsáhlý a nabízel všechny druhy kulturního vyžití. Jako povalečský nováček jsem ale ocenila i otevřený prostor, který není prakticky nijak definován. Všechna tři pódia, označená prvními písmeny abecedy, se nacházela na loukách poblíž zámku Valeč. Návštěvníci si tak mohli užívat procházky po loukách, brodění se bahnem v lese, vůni přilehlé ekofarmy nebo posezení u rybníčku v zámecké zahradě.
Okolí obce Valeč se zelenalo a počasí první dny přálo. Foto: Martin Vejbora 
Festivalová stěna v zámecké zahradě. Foto: Martin Vejbora
Respirátory nikdo neřešil
Volnost se však netýkala pouze prostoru. Festival je vyhlášený svou přátelskou a uvolněnou atmosférou, která byla cítit, stejně jako marihuana, všude možně. „Nebude vám vadit, když si tu smotnu brčko,“ zeptal se přisedající si muž ve středním věku rodiny s dětmi a skupinky mladých lidí u stolu. Všichni s úsměvem zavrtěli hlavou, že ne, a užívali si dál koncert kapely Buty. Celý festival se zdálo, že je Valeč nezávislým územím, kde si každý může dělat co chce, aniž by ho někdo odsuzoval.
Hudební program nabízel nejrůznější hudební žánry, od funku přes rock’n’roll až k live-technu. Většina kapel pocházela z Česka, představili se však i zahraniční umělci, jako například ukrajinští Love’n’Joy. Do zvuků jejich psychadelického pop-rocku se hýbalo několik stovek lidí a nad publikem se valil dým od cigaret. Všichni tančili, tleskali a mezi písněmi pokřikovali na mladé umělce. Když se rytmus písní zrychlil, začalo to v „kotli“ vřít. Lidé se zkrátka přijeli po více než roce bez kultury pobavit a na Povalči jim v družení a zábavě nikdo nebránil.
Roztomilá kot´átka pohladila na duši
Hudba hrála do rána a sobotní dopoledne patřilo rozvalování se v zámecké zahradě. Po vydařeném večeru měli v obličeji zmačkaní, ale přesto dobře naladění lidé zájem především o jídlo. Od stánků se linula vůně kávy a klobásek a grilovaných sýrů, na své si přišli i vyznavači zdravé stravy. Ne všichni si však přijeli na festival odříkat. „Dáš si smoothie,“ zeptala se vysoká blondýna svého partnera. „Vždyt´ mám cider,“ pravil její milý poněkud pohoršeným hlasem.
Kolem půl dvanácté se skupina několika desítek lidí poměrně svižně přemist´ovala do promítacího sálu. Na programu byla Roztomilá kot´átka. Šlo o pětiminutový záznam čtyř chlupatých, čtyřnohých klubíček, která si spolu hrála. Sálem se nesl smích, hlasitá „Ó“ a když video skončilo, všichni cestou ven řešili, jak jsou kočky roztomilé. „Mohli by to pouštět klidně dvacet minut, třikrát denně. I tak by to podle mě mělo úspěch,“ okomentovala studentka Veronika Petuchová (23) kot´átka, na kterých byla na programu už v pátek.
Na festivalu bylo možné potkat rodiny s dětmi, studenty, ale i důchodce.
Kosmonauti v noci svítili na cestu. Foto: Martin Vejbora 
Déšt´ při koncertu nikomu nevadil a deka posloužila jako dobrý úkryt.
Bahno si s auty dělalo, co chtělo
V sobotu odpoledne a večer pršelo a většina lidí se tak místo tílek nasadila pláštěnky a holiny. Náladu „povalečů“ však ani nepříznivé počasí nezničilo. „Déšt´ je na nic,“ řekla v pláštěnce zahalená Štěpánka B. (21), zatímco ukazovala, jak jí čvachtají sandály. „I tak mi ale přijde, že to na atmosféru nemá vliv,“ dodala její kamarádka Alžběta P. (21). Dívky si z osobních důvodů nepřály uvést příjmení. Jediné, co déšt´ zkomplikoval, byl nedělní odjezd z festivalu.
Frekventované cesty byly rozbahněné, kola vozů se v trávě protáčela. Při výjezdu z parkoviště se i naše auto stalo neovladatelným a najeli jsme do stříbrného auta. Šlápnutí na plyn by znamenalo rozsáhlejší škody. Přihlížející skupinka, která podobnou situaci řešila prý chvíli před naším incidentem, nám však doslova podala záchranné lano a po několika minutách snažení, tahání a tlačení se auto podařilo dostat zpět na cestu. „Tak a teď honem pryč, než se to stane ještě někomu,“ vtipkovala slečna, která se stejně jako my loučila s Povalčí.
