Rok vdovy vypráví reálný příběh o ztrátě
Před osmi lety se v časopisu Respekt poprvé objevily zápisky Zuzany Pokorné s názvem Rok vdovy. V nich líčila, jaké je to stát se v České republice mladou vdovou a co vše člověk v těchto nelehkých chvílích prožívá. A právě tento její deník se stal podkladem pro první celovečerní hraný film v režii dokumentaristky Veroniky Liškové, která se sama během natáčení vyrovnávala se smrtí otce.
Rok vdovy otevírá téma smrti, která do života tlumočnice Petry v podání Pavly Beretové vstoupila zcela nečekaně. Zpočátku prožívá den jako každý jiný. Tlumočí polskému režisérovi a se svou kolegyní probírá plány ohledně stěhování na nově koupenou chalupu. V ten moment jí ale zazvoní telefon a Petra se dozví zdrcující informaci – její manžel náhle zemřel. Začíná tak nekonečný kolotoč návštěv úřadů, vyřizování pozůstalosti a starostí o dospívající dceru Dominiku.
Odraz všedního života
Režisérka Lišková do prostředí české kinematografie vstoupila svými dokumentární snímky, z nichž nejúspěšnější jsou například Návštěvníci (2022), nebo její debutní dokument Danielův svět (2014). Ten vypráví příběh pedofila, který se snaží naučit se svou diagnózou žít tak, aby nikomu neublížil. Film měl premiéru na festivalu Berlinale a získal Cenu diváků MFDF Jihlava.
I když se v případě Roku vdovy jedná o hraný celovečerní film, znaky dokumentu v sobě nezapře. Zakládá si například na použití ruční kamery, která už od první scény plynule mapuje dění kolem sebe: hlavní hrdinka Petra spěchá kolem Nové scény Národního divadla a kamera ji namísto statického záběru volně následuje. Divák má díky tomu pocit, že není jen vzdáleným pozorovatelem, ale nachází se přímo v centru děje. Kameraman Dušan Husár se kromě detailů na obličej hlavní hrdinky nebál použít i netradiční záběry pod vodní hladinou.
Složitý děj plný rozvětvených odboček a zvratů Rok vdovy nenabízí. Snímek je spíše odrazem života takového, jaký je, což podtrhují drobné motivy z každodenního života. Ve filmu se objevuje například hlášení uvnitř tramvaje, nebo pravidelná zkouška sirén.
Pozůstalí nemůžou v klidu truchlit
Vedle zařizování pohřbu anekonečného dědického řízení se musí Petra potýkat i s návštěvami úřadů, které jí situaci rozhodně neulehčují. Film kromě byrokratických předpisů a postupů zobrazuje i lhostejné chování úřednic. Zatímco si Petra na druhém konci přepážky prochází těžkým obdobím, pro ně je to jen další praconí den.
Podle režisérky má dnešní přístup ke smrti a událostem s ní spojených původ v totalitní
Filmová Petra po smrti manžela musela absolvovat nekonečný kolotoč návštěv úřadů. Zdroj: cinemart.cz
minulosti, kterou si Česká republika prošla. Lidé namísto v rodinném kruhu umírají za nemocniční plentou, aniž se s nimi jejich nejbližší mohou rozloučit. Z tématu smrti se stalo tabu. „Komunistický stát cíleně rozbíjel a likvidoval tradiční společenské vazby a zvyklosti a nahrazoval je dohlížecím aparátem. Ale ten fenomén vytěsněné smrti je do jisté míry vlastní celé západní společnosti,” řekla Lišková v rozhovoru pro ČT ART. Přitom by stačilo jediné – vnímat smrt jako přirozenou součást života.
Kontrast vůči byrokratickému systému představuje vesnice, kde se část děje odehrává. Postava Petry se zde setkává s pochopením, přátelským přístupem ze strany tamních obyvatel a poprvé jí někdo projeví upřímnou soustrast.
Smutkem si člověk musí projít naplno
V podobné situaci, kterou prožívá Petra, se v reálném životě ocitla i její herecká představitelka Pavla Beretová. Sama zažilaztrátu v rodině, když její starší sestra zemřela při autonehodě. I ona tehdy měla podobný osudný telefonát, jako hlavní hrdinka filmu. „Přijetí ztráty opravdu vyžaduje, aby člověk všechno vyplakal. Aniž by smrt vyčítal druhým lidem, někomu nad námi, nebo sobě. I podvědomé sebeobviňování totiž bývá časté. Až když si prožijete smutek v čisté podobě, můžete být znovu svobodní,” popsala v rozhovoru pro Seznam Zprávy herečka svou zkušenost s tím, jak se s nelehkou situací vyrovnala. Stejně jako Beretová svého smíření dosáhla i filmová Petra, když si na samém konci filmu nechala v občance změnit stav na „vdova”.
I Petra nakonec dosáhla smíření. Zdroj: cinemart.cz
Jiný pohled na smrt představuje v Roku vdovy dospívající dcera hlavní hrdinky Dominika, kterou ztvárnila neteř Pavly Beretové Julie Šoucová. Z otcovy smrti se vzpamatuje poměrně rychle a její život jde dál, jako by se nic nestalo. I ona ale uvnitř sebe nese smutek, který v průběhu filmu vyplave na povrch. Rok vdovy není mimochodem první film, ve kterém si obě společně zahrály. Tento rok se objevily také ve snímku Amerikánka režiséra Viktora Tauše, který prostřednictvím expresivně vyjádřených obrazů vypráví příběh ženy vyrůstající v dětském domově.
I když Rok vdovy netrhá rekordy ve sledovanosti a nesklízí hromady ocenění, význam rozhodně má a pozornost si zaslouží. Ukazuje, že i o složitých a bolestných tématech je třeba mluvit, a právě tam často začíná cesta k tomu, aby se člověk se svým smutkem vyrovnal.
