REPORTÁŽ: Rozkopané ulice brzdí dopravu. Praha je po ránu neprůjezdná
Čtvrtého října, deset minut před osmou hodinou ranní, čekám na pražské zastávce Nádraží Zahradní Město. Jako každé pondělí mířím do školy, která se nachází u Národní třídy. Ze zatáčky se vynoří tramvaj číslo 22 a spolu se mnou do ní nastupuje pár dalších cestujících. Vagon je na začátku své trasy poloprázdný. Lidé se tak mohou v klidu usadit a pozorovat dění venku.
Nervózní cestující se snaží popohnat stojící tramvaje tlačítky
Zdánlivá idylka se ale po deseti minutách cesty vytrácí. Na zastávce Vršovické náměstí začíná být tramvaj nacpaná. I přes velké množství lidí má postarší pán, sedící nedaleko, nandaný respirátor jen napůl.
Při příjezdu na Vinohrady je ve vagonu rušno. Souprava se kvůli hustému provozu pomalu prodírá ulicemi a nabírá zpoždění. Na vině jsou rozkopané silnice, například nábřeží Edvarda Beneše nebo část Koněvovy ulice v Praze 3. Centrum města je tak přetížené. Situaci navíc nepomáhají špatně zaparkovaná auta, blokující v průjezdu ostatním.
Největší kolaps nastává po dvaceti minutách cesty mezi stanicemi Náměstí Míru a I. P. Pavlova. Tramvaje stojí, lidé křičí do telefonů a beznadějně vyhlížejí další zastávku. Několik zoufalců dokonce začíná zběsile mačkat tlačítka pro otevření dveří, aby stihli svůj program.
Po překonání tohoto úseku pokračujeme až na Národní třídu plynule. Avšak místo půl hodiny mi trasa trvala čtyřicet pět minut.
Cesta autem je ráno náročná
V úterý pátého října, v sedm padesát, vyjíždím ze sídliště Barrandov. Mířím do centra hlavního města, na Anděl. Jako přepravní prostředek jsem si dnes zvolila auto. Po pěti minutách jízdy mě ale zastavuje kolona na Barrandovském mostě. Lidé nervózně troubí, vyklánějí se okýnek a křičí sprosté nadávky. Ze stojící dopravy začínám být ve stresu i já.
V osm deset se s ostatními řidiči dáváme konečně do pohybu. Mě ale čeká další nepříjemnost. V ulici Radlická musím kvůli zácpě brzdit. Nachází se zde frekventovaná křižovatka, na které se každé ráno tvoří kolony. Projetí mi zabere necelou čtvrthodinku.
Do cíle přijíždím v osm dvacet. Z cesty, která za normálního provozu trvá maximálně patnáct minut, se stala dvakrát tak delší noční můra.
Metro jako pražské záchranné lano
Zatímco tramvají nebo autem se cesta spíše prodlouží, metro si může dovolit zpoždění jen minimální. Za tři roky dojíždění do školy mám vyzkoušené, že přesně načasované intervaly zaručují dochvilnost.
Šestého října tak vyrážím na nejbližší zastávku metra, kterou je Skalka na lince A. Trasa do centra mi zabere přesně čtvrt hodiny. Ve vagonech si čtou starší cestující noviny, mladí mají sluchátka v uších.
Na přestupních stanicích sice lidé pospíchají a někdy se najde i člověk, který běží, ale žádný chaos nenastává. Pro obyvatele Prahy je tak metro nejspolehlivější dopravní prostředek. Zvlášt´ teď v rozkopané době.
