První výstava Signal Festivalu poukazuje na zapomenuté industriální budovy
Kromě tradičních tras nabídl Signal festival i výstavu the Grief of Misfit Cathedrals. Výsledné projekce se věnují industriálním budovám. Na chátrající místa, která většina lidí nenavštěvuje, až na pár nadšenců poukazuje Lunchmeat studio, skupina umělců a umělkyň, která sídlí v Praze a zabývá se především digitálními médii.
The Grief of Misfit Cathedrals se nachází v pražském Kunsthalle na Klárově. Jde o centrum současného a moderního umění, které vzniklo z bývalé budovy Zengerovy měnírny. Během výstavy se na zdech místnosti promítají projekce industriálních budov, které už jsou dnes bez využití. Prostory mizí a už nebudou postaveny ze stejných materiálů jako kdysi.
Místnost plná projektorů, pláten a kamenů
Čtrnácti minutová projekce s velmi hlučnou melodií nadhazuj melancholickou a lehce napínavou náladu. Lidé chodí po místnosti a natáčejí si díla telefony nebo jen fascinovaně koukají na stěny místností. Na každém monitoru se objevuje něco jiného, různé detailní úhly těchto rozpadajících se míst, jako jsou ruiny, kostry továren nebo stará teplárna. Všechny zobrazené rozpadající se prostory se nacházejí nedaleko Prahy.
Ve stejných továrnách a ruinách tvořilo studio Lunchmeat i hudbu k instalacím. Jde o elektronickou hudbu, která je zmixovaná se zvuky v industriálních budovách. Kolem rohů místností jsou poházeny po podlaze kameny, kusy betonů a ocelové dráty, které z nich vyčnívají. To propojuje fyzickou část s tou digitální.
V průběhu projekce se na plátnech vznáší prach, mlha nebo si můžeme všimnout prasklin na budovách. To vše můžeme vidět kvůli fotogrammetrii. Tato metoda se zabývá rekonstrukcí tvaru, velikosti a polohy předmětů z fotografických snímků. „Naskenovali jsme budovy pomocí dronů a specializovaným softwarem jsme vytvořili 3D podobu. Poslední skeny vznikly před měsícem a celá tato expozice nám trvala vytvořit déle než rok,“ vysvětluje Jakub Pešek, zaměstnanec Lunchmeat studio.
Kvůli 3D skenování tak budovám částečně zůstává jejich estetika, jako chátrajícím schodům, na kterých jde vidět každá trhlina nebo šedivý les, který nahání hrůzu. Hlasitá hudba tomu všemu jen napomáhá.
Melancholické vědomí současné krásy
Výstavu doprovází japonský estetický koncept s názvem Mono no awere. Tento pojem oceňuje krásu věci, jež nejsou nutně líbivé. Mono no awere vyjadřuje empatii k živé přírodě i neživým věcem. Tento japonský koncept navazuje na digitální ruiny, protože lokality nejsou nádherné, ale i přesto v nich umělci našli krásu. Místa dávají pocit zármutku z nevyhnutelné změny a o to v japonském konceptu jde.
„Chceme tím vyvolat otázku: Kdy má skončit existence budovu? Kým má být takový zánik určen,“ říká Pešek. Zamyslet se nad mizejícími objekty se diváci mohou i po konci Signal Festivalu do 14. 1. 2024.