Průlet totalitou v centru Prahy. Muzeum komunismu cílí hlavně na cizince
Z anotace na webových stránkách pražského Muzea komunismu získá člověk pocit, že jde o místo, které může být poučné jak pro Čechy, tak i zahraniční turisty. Zvlášt´ když současná mladá generace zná čtyřicet let trvající totalitní režim v Československu jen ze školních hodin nebo vyprávění. Očekávání se bohužel nemusí návštěvníkům splnit. I ty části expozice, které míří přímo na čtenářovy emoce, jsou popisovány příliš stručně a jednoduše.
V chodbě na samém začátku výstavy popisky stručně vysvětlují, kdo byl Karl Marx a Vladimir Iljič Lenin. „To, co jsem se z textů dozvěděl bylo, že si Lenin převzal jakési zastaralé ekonomické úvahy Karla Marxe. O čem mluvily a k čemu Leninovi byly mi tu nikdo nevysvětlil,“ říká o první části výstavy pražský student Jaroslav Jurečka. Více než krátké texty tak návštěvníky zaujme obrovská Marxova socha v nadživotní velikosti.
V druhé místnosti jsou spíše vidět „hezké věci“ z každodenního života totality, jako je vybavení školní třídy nebo obývacího pokoje, ve kterém stojí trochu nesmyslně světle modrý starý moped značky Stadion. Muzeum sem tam něco vysvětlí na popiscích, ale tak, aby to čtení nebylo až moc dlouhé. Sbírka bust a soch Marxe, Lenina, Gottwalda a Stalina sice působí skoro jako umělecká kompozice, ale význam v podstatě nemá. Žádné popisky nevysvětlují, o koho vlastně jde.
Celé muzeum působí dojmem, že má jednoduše, rychle a tím i povrchně „prosvištět“ 40 let dějin. Co možná ocení turista z ciziny, z toho je Čech nutně zklamaný.
Atmosféra z plakátu
To, že muzeum míří především na zahraniční turisty ilustrují texty rozebírající třeba funkci Československé lidové armády nebo Státní bezpečnosti. Jsou sice krátké a povrchní, zato hned v pěti jazycích. „Texty jsem spíš ‚prolítnul‘, bavilo mě dobové vybavení obýváku, domácí dílny nebo obchůdku s potravinami,“ říká mladý turista Sergio ze Španělska.
Spíše jako zábavné zpestření zaujmou plakáty na stěnách. Například plakát v domácí dílně hlásající „Po práci na hřiště a do tělocvičen“ s vyobrazením mladého továrenského dělníka, který vyhlíží na fotbalové hřiště. Nebo plakát s kombajnem a (dvojsmyslně působícím) citátem sovětského politika a masového vraha Josifa Stalina: „Sklizeň je sezónní záležitost a nečeká. Sklidíš včas – vyhraješ, zpozdíš se při sklizni – prohraješ.“ Takové „detaily“ běžně středoškolský učitel svým žákům neukáže, atmosféru období komunismu to v konečném důsledku přibližuje z celé výstavy asi nejvíc.
Opomenutá Milada Horáková
Asi tím největším lákadlem na celé výstavě je replika výslechové místnosti. Jenže ve dřevem vyloženém pokoji na návštěvníka čekají jen povrchní vysvětlivky o tom, kolik politických procesů proběhlo v padesátých letech. „Ze všech textů, co byly ve výslechové místnosti, stály za to asi tři věty. Očekával bych, že alespoň přiblíží osud někdejšího Generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského a jeho manželky, že se budou více věnovat případu právničky Milady Horákové, jakožto jediné ženě odsouzené k smrti v těchto vykonstruovaných procesech. Její soud je přeci i na videích všude dostupný,“ přibližuje své představy Jurečka.
Atmosféru hrůz spáchaných v padesátých letech se zde navodit nepodařilo. Chybí podrobnější informace o vykonstruovaných politických procesech se samotnými komunisty. O tom, že byla Státní bezpečnost schopna vykonstruovat obvinění na každého, kdo se jí znelíbil. Nebo že si vybudovala statisícovou armádu udavačů, kteří poslušně hlásili, co bylo třeba. Texty nezacházejí do podrobností, nepopisují jednotlivé procesy nebo donucovací prostředky tajné policie.
Protesty v rytmu Kryla
Vrcholem expozice je místnost se sestříhanými dokumenty, kde se po záběrech Jižního města v Praze nebo hnojení polí najednou na obrazovce objevuje dokument o sebeupálení Jana Palacha a následně záběry z různých demonstrací od ledna 1989. „Nikdy jsme takové záběry z pražských protestů v Praze neviděli, to, jak policisté tahali lidi po ulicích nebo mlátili, dokonce i mladé holky, nás vážně hodně zaskočilo,“ shodují se mladí návštěvníci z Německa.
V době, kdy se i po „propadu“ u voličů v krajských volbách Komunistická strana Čech a Moravy stále drží kolem desetiprocentní podpory voličů by přitom nebylo od věci mít v Česku projekt, který by zapomínajícím občanům úplně zapomenout nedovolil. Chtít to ale po soukromém muzeu v turistickém srdci Prahy by asi bylo příliš.
Člověk, který má alespoň nějaké historické povědomí o moderních dějinách České republiky, neodchází o moc informací bohatší. Při odchodu zjistí, že vstupné zaplatil za přehlídku věcí, které si mohl jednoduše a zadarmo prohlédnout na internetu.
S tím souhlasí i jeden z menšiny českých návštěvníků Jaroslav Jurečka: „Vypadá to, že se snažili udělat celkem solidní muzeum. Jenže to dopadlo trochu jednoduše a asi správně to cílí na zahraniční turisty, protože Češi by jim šli vstupné reklamovat.“