Pro úlevu od bolesti není vždy zapotřebí brát prášky. Někdy stačí psí pohlazení
V patnácti letech byla Lilianna Jandová (23) dlouhodobě hospitalizovaná v Motolské nemocnici. Návštěva canisterapeutického psa, který na její oddělení docházel se svým psovodem, ji dokázala odreagovat při náročném pobytu. Léčebná metoda ji natolik zaujala, že se ji rozhodla zkusit i se svým psem. „Když jsem se uzdravila a z nemocnice odešla, tak jsem chtěla začít také pomáhat. Napsala jsem do nemocnice Motol, kde vedli canisterapeutické kurzy a začala jsem na ně se svým psem Badym chodit,” vzpomíná Jandová. Po dokončení tříměsíčního kurzu se navíc rozhodla složit canisterapeutické zkoušky u organizace Pomocné tlapky, kde získala certifikát platný ve všech zdravotnických zařízeních.
Terapie, která má smysl
Jandová teď se svým sedmiletým zlatým retrívrem dochází jednou měsíčně za dětmi, které pobyt v nemocnici špatně snášejí. „Byla jsem ve stejné situaci jako oni. Pamatuji si, jak mě pohled na psa v nemocnici vytrhl ze špatných myšlenek a soustředila jsem se pouze na něj. Proto chci také pomoci,“ říká Jandová. Naopak Lucie Návarová (40) se ke canisterapii dostala úplnou náhodou. „Před šesti lety jsem si pořídila třetí fenku bernského salašnického psa Ann Mary, která oproti ostatním byla velmi kontaktní. Proto mi na cvičáku v Třeboni, kam se svými psy docházím, navrhli, abych s ní zkusila canisterapii. Cvičák provozuje canisterapeutické sdružení Hafík, a tak jsem začala s ročním výcvikem,“ vzpomíná Návarová.
Kurzy se časovou náročností liší podle pořádající organizace. Některé trvají přes víkend, jiné měsíc a další i rok. Především ale záleží, kolik času je majitel psa ochotný do kurzu investovat. „Canisterpie se stále více dostává do povědomí klientů i dobrovolných zájemců se psy. Problém ale je, že výcvik je poměrně náročný a na akce následně chodíte ve svém volném čase, takže ne každý u toho vydrží,“ doplňuje Návarová. Ta nyní každých čtrnáct dní dochází do třídy postižených dětí Speciální školy Trhové Sviny v Českých Budějovicích. Občas zavítá i na jednorázové akce do škol a školek. „Nejlepší pocit je to, když vidím, že má canisterapie opravdu smysl. Například, když se postižené dítě při cvičení se psem krásně uvolní a začne se usmívat,“ říká Návarová.
Hlavní roli hraje psí povaha
Pro canisterapii nejsou pevně vyhrazená plemena psů. Sice jsou rasy, které mají větší předpoklady k jejímu zvládnutí, ale vždy se jedná o danou povahu psa a jeho vlastnosti. „Na canisterapeutické kurzy k nám dochází i lidé s takzvanými bojovými psi, jako jsou pitbulové a stafordi. Ale i přes všelijaké předsudky a předpoklady jsou tito psi strašně hodní a přítulní. Problém vidím spíše u některých rodičů, kteří jsou s dětmi na výchovných akcích. Mají k těmto plemenům výhrady, a i přesto, že dítě chce bez obav k psovi jít, tak jim to rodiče zakážou,“ vysvětluje Návarová.
Canisterapeutický pes by měl být přirozeně přátelský ke svému okolí, vyrovnaný a ovladatelný. „Psi musí mít zájem o lidský kontakt a především nesmí vykazovat známky agrese. Je také potřeba zaměřit se na základní poslušnost, zejména na přivolání. Také je vhodné psaseznámit s pomůckami, které klienti využívají – invalidní vozík, berle a v případě dětí přivykat na hlasité zvuky, křik a tahání,“ popisuje trenérka psů Markéta Moravcová, která pracuje pro organizaci Helppes.
Základem je pevný vztah
Důležitým faktorem je i vztah psovoda se psem. Musí umět rozpoznat signály, kdy je pes už unavený, nebo je mu něco nepříjemné. „Vztah musí být pevný, bez toho by to nešlo. Moji psi mi naprosto důvěřují, jsou mi oddaní a já jim naopak musím rozumět v jejich komunikačních signálech. To znamená zavčasu terapii ukončit nebo udělat přestávku. A to platí i v každodenních činnostech. Mají jasně dáno, co mohou a co ne, ale zároveň ví, že jim do jejich pelechu nikdo jiný nevleze. Každý z nich je jiný, pracuje jinak a vyhovují jim různé skupiny klientů. Na to musím vždy brát ohledy,“ vysvětluje Návarová.
Majitelé, kteří by chtěli se svými psy začít canisterapii dělat, by si měli hlavně určit, kterému typu pacientů se chtějí věnovat. „Psovodi mohou docházet do mateřských škol, k seniorům, mentálně a fyzicky postiženým nebo třeba problémovým dětem. Pokud si ale nejsou jistí, co by psovi nejvíce vyhovovalo, tak by měli vyhledat odborný kurz s daným tématem a přihlásit se,“ říká Kateřina Preusslerová, která pracuje pro organizaci Animal Therapy specializovanou přímo na canisterapii. Na takový problém narazila i Návarová už při výcviku. Její fence nevyhovovaly seniorské domovy, a tak s ní dochází pouze za dětmi.Už za jeden den si psovod může udělat představu, kde by mohl být se psem nejvíce užitečný.
