Případů domácího násilí v době pandemie přibylo. Obětem může pomoct tajný signál
Týrání ze strany svého partnera Adéla N. (28) zažila po šesti letech vztahu. „Dříve přišlo jen pár facek a strčení. Vždy jsem odešla na několik dní ke kamarádce. Kvůli lockdownu jsem ale nemohla utéct a facek přibývalo,“ vzpomíná Adéla, která si z osobních důvodů nepřála zveřejnit příjmení. Nikdo v jejím okolí netušil, že je obětí domácího násilí. Od hledání pomoci ji odrazoval strach i obava, že ji okolí nebude brát vážně. „Teprve až když jsem se opravdu bála o život, rozhodla jsem se jednat. Při videohovoru s kamarádkou jsem použila gesto, které má za úkol upozornit na domácí násilí.“ Znak vytvořila před rokem kanadská organizace pro podporu žen.
Zvedla ruku dlaní od sebe, schovala palec do dlaně a pak kolem něj ohnula ostatní prsty. Takový znak nezanechá žádnou digitální stopu, která by mohla agresora případně vyprovokovat. Adéla je vděčná, že kamarádku, na kterou se obrátila, gesto poznala. „Když jsem jí ho ukázala, byla v šoku, ale zachovala se skvěle. Už dřív jsme se o něm bavili, takže jsem měla jistotu, že ho bude znát. Okamžitě se omluvila, že musí jít, vypnula hovor a zavolala na policii,“ vypráví Adéla s půlročním odstupem, co od přítele odešla. Pak už se vše seběhlo rychle. Přišli policisté a odvedli Adélu do podpůrného centra pro týrané ženy. „Poradila bych všem ženám, které prožívají podobnou situaci jako já, at´ na nic nečekají. Pro mě byly poslední dva roky jen o přežití.“
Vždy je nutné se obrátit na odbornou pomoc
Jelikož výše zmíněné gesto vzniklo teprve nedávno a do podvědomí lidí se dostává pomalu, je pravděpodobné spíše to, že ho lidé většinou nebudou znát. Socioterapeutka Zdena Prokopová z Centra Rosa proto radí, aby se oběti domácího násilí nebály informovat své okolí. „Vhodné je, aby o situaci vědělo více lidí. Pomoct mohou například dobří sousedé. Týraná osoba se s nimi může domluvit na nějakém jiném znamení. Například dá za okno neobvyklý předmět, když se situace vyostří a není jiné řešení než zavolat policii,“ radí Prokopová. Tato gesta mohou pomoci obětem, které mají například děti, o něž se bojí, nemohou se obrátit na rodinu nebo chodit mimo domov. Týraný člověk ale musí sousedům věřit a být si jistý, že nejsou spolčeni s násilníkem.
Podle Prokopové by se člověk nikdy neměl snažit oběti pomáhat sám. Obrátit se může na policii, organizaci pro ženy nebo intervenční centra pro ohrožené osoby. Je ale nutné, aby to nezjistil násilník. „Důležité pak je obět´ podpořit. Musíme si uvědomit, že je traumatizovaná, nějaký čas žila s osobou, která ji ubližovala. Může jí tak připadat, že si za to vlastně může sama. Odpovědnost má ale vždy ten, kdo se činu dopouští,“ upozorňuje Prokopová.
Domácí týrání může rychle nabrat na obrátkách
S pandemií koronaviru se celkově ve společnosti omezily sociální kontakty. I to přispělo ke vzniku nových konfliktů mezi partnery, zvláště, pokud žijí společně na malé ploše bytu a nemají dostatek soukromí. To vše je podtrhnuto finanční nejistotou nebo dokonce hrozbou ztráty práce. V současné době tak týrání může v některých případech nabrat na obrátkách. Centrum Rosa také zaznamenalo nárůst počtu obětí, které se na ně obracejí s žádostí o pomoc. Vloni meziročně vzrostl počet případů o 44 procent. „V roce 2020 se nám ozvalo přes tři tisíce lidí,“ upřesňuje Prokopová. Mezi domácí násilí patří ale i psychické týrání. Poznat se však dá podle Prokopové těžko. „Spadá sem především dlouhodobé ponižování, výhružky zabitím, vulgární nadávky a zesměšňování. Odborníci tento druh teroru zjistí až při rozhovoru, nebo pokud jsou svědky takového chování,“ vysvětluje. Avšak i když se nejedná o fyzické napadení, stále jde o trestný čin.
