Pražský maraton očima běžce: I když mě ostatní předbíhali, start za tónů Vltavy jsem si užíval
Student české filologie Jan Večeřa před startem vypadá uvolněně. „Malá nervozita tam je, samozřejmě mám respekt z trati,“ přiznává. Na sobě má stále ještě rukavice a šedou sportovní mikinu. Tu však před startem odhazuje. „Poběžím bez trička. Běhám tak, když je nad nulou. Když mrzne, už se obleču do krátkého rukávu,“ vysvětluje Večeřa. Lidé o něm říkají, že je blázen. Běhání bez trika má však podle něj své výhody. „Člověk se tolik nezpotí, nemusí řešit zalepování bradavek, což je normální postup, protože se mu o tričko neodřou,“ dodává.
Premiéra na trati
„Poběžím v klidu, uvidím pražské památky, žádný spěch. I když je to můj první maraton, myslím, že to zvládnu,“ říká rodák ze Zlína hodinu před startem. V rámci tréninku, do něhož řadí i plavání a otužování, uběhne týdně padesát kilometrů. Závodí i v dalších vytrvalostních a překážkových bězích. „Naběháno mám dost a určitě se cítím být v kondici. Ze zimní přípravy běžecký základ mám,“ říká.
Po startu ze Staroměstského náměstí se soustředí především na to, aby „nepřepálil“ začátek. Dodržuje svůj předem stanovený limit pět minut čtyřicet sekund za kilometr. „Někteří běžci byli hodně rychlí a předbíhali mě, já jsem si start za tónů Smetanovy Vltavy, které zněly z reproduktorů, spíš užíval,“ popisuje. Na startu musí člověk dávat pozor, kam šlape, protože lidi se na sebe mačkají už v koridorech. Jan Večeřa je ale v davu k nepřehlédnutí, běžců bez trička v pár stupních nad nulou se mnoho nenajde. Někteří účastníci na sebe ovšem upozorňují i různými převleky – například zpěváka Freddieho Mercuryho, kašpárka nebo hokejisty.
Komplikace s povrchem
Jak Jan Večeřa popisuje po závodě, atmosféru, kterou vytvořili fanoušci, si užíval a kochal se pohledy, které česká metropole nabízí. První dvacítka kilometrů mu prý uběhla rychle, ale pak přišla nudná pasáž podél Vltavy. „Zhruba od 28. do 38. kilometru to bylo náročné na psychiku, ale nechtěl jsem to vzdát,“ popisuje průběh Večeřa. Přesto se ani jednou nezastavil a udržoval běžecké tempo. „Občas jsem cítil zadní stehenní sval, ale ne tak, že bych musel zastavit a rozmasírovat ho,“ říká Večeřa. Už od sedmého kilometru ho trápil na noze puchýř. „Jediné, co mě může limitovat, jsou boty,“ věděl už před závodem. Na trase se objevují různé typy povrchů od dlažebních kostek po beton. „Po kostkách se běží fakt hrozně. Připadalo mi, že furt byly samé kostky nebo koleje, člověk musí dávat pozor kam šlape, nebo se může lehce zranit,“ říká.
Při běhu myslel hlavně na to, že už chce být v cíli. „Zhruba deset kilometrů před cílem jsem si dělal v hlavě osu, kde se mi načítaly kilometry. Říkal jsem si: Tak už jenom pět, to je jeden Nike Run, pak už jen tři, to je jako u nás doma přes kopec a pak už jsme v cíli,“ vysvětluje svou taktiku. Přes modrý koberec v cíli přebíhal s časem pod čtyři hodiny. S medailí na krku, znovu oblečenému do mikiny a zabalenému do termo fólie, mu je poprvé od startu chladno. „Hlavní je, že když vynásobím čas vítězného Maročana dvěma, tak by mě nepředběhl,“ usmívá se spokojeně v cíli a zahání žízeň nealkoholickým pivem.
