Pravá ruka Arnošta Lustiga. V tvůrčích kurzech využívá spisovatelovu metodu upřímné kritiky
Dana Emingerová v díle Živel Lustig – Jak se píše kniha postupně nabízí ukázky různých literárních žánrů, které psali účastníci kurzu pod dohledem židovského spisovatele. Čtenáře čeká i bezprostřední Lustigova zpětná vazba, prokládaná častými vtipy a citáty jeho oblíbených filosofů a spisovatelů. „Arnošt byl opravdu živel a skákal od jednoho tématu ke druhému, musela jsem některé pasáže nahrávek editovat, aby dávaly smysl,“ říká Emingerová, která chodila roku 2006 na Lustigovy kurzy psaní s dalšími 11 lidmi.
V knize se ale objeví pouze šest z nich. „Některé jsem spojila dohromady, aby se v tom čtenář vyznal. Inspirovala jsem se jejich příběhy. Když Vendula ráda peče buchty, tak probírá ženská témata a podobně.“
Přednášky židovského spisovatele daly Emingerové silné základy literárního psaní, předtím se totiž věnovala hlavně novinařině. „Na kurzech jsem se naučila si vymýšlet, protože žurnalistika je hodně o dokazování a na všechno jsou potřeba fakta. Pochopila jsem, že literatura dává mnohem větší možnosti,“ vzpomíná Emingerová, která po Lustigově smrti roku 2011 kurzy vede. „Studenty učím různé žánry, aby pochopili, jak psaní funguje a jaká jsou základní pravidla.“
Základem upřímná zpětná vazba
Kurzy psaní probíhají v rámci půlroku jednou za dva týdny a trvají tři hodiny. „Učím Lustigovou metodou, která je postavená na zpětné vazbě. Autor ji vyslechne na bezpečné půdě kurzu ode mě a kolegů a teprve na konci dostane slovo. Vysvětlí, jak to celé myslel, ale zase on je ten, kdo jde s kůží na trh, takže si to pak napíše podle sebe,“ vysvětluje Emingerová.
Poslouchání kritiky vlastního díla před ostatními účastníky kurzu může být nepříjemné, zvlášt když Emingerová podle vzoru Lustiga vždy žádá o názor všechny studenty. „Když pochopí princip, tak po názoru ostatních touží. Byla jsem až překvapená, jak to skvěle funguje, protože si v naší společnosti neumíme dávat zpětnou vazbu. Jsme agresivní,“ uvažuje Emingerová a udává příklad: „Říct ,Já si myslím, že to tak nemůžeš napsat´ je něco úplně jiného než: ,To takhle nemůžeš napsat!´. Na kurzech hodnotíme vždycky jenom za sebe.“
Pojem Lustigova metoda zpětné vazby se odvíjí i od zajímavosti, že sám nechával své studenty do některých svých děl nahlédnout předtím, než je poslal do tisku. „Arnošt nám občas přinesl svůj text a říkal: ,Označte mi, kde jste se nudili a čemu jste nerozuměli, co vám tam chybělo a přebývalo, protože až to vyjde, už s tím nic neudělám´,“ vzpomíná na jeho slova autorka knihy Živel Lustig – Jak se píše kniha.
Nejsmutnější doma, nejveselejší venku
Lustig pocházel ze židovské rodiny a ve svých dílech se hodně věnoval tématu holokaustu. I proto byl oceněn Cenou Franze Kafky nebo Medailí Za zásluhy. V knize Emingerové zmiňuje, že si z koncentračního táboru v Osvětimi pamatuje každou minutu.
I přes traumatické zážitky ale sám miloval černý humor, i ten s židovskou tématikou. „Jeho dcera Eva o něm říkala, že to byl nejsmutnější člověk, kterého znala. Projevoval se takhle doma, protože v sobě nosil neštěstí, které zažil. Navenek to ale překrýval právě tím smíchem a sprostými vtipy,“ vzpomíná Emingerová.
Pozitivní energii má Lustig už v příjmení, v překladu z němčiny totiž znamená veselý. Autorka knihy dokumentuje jeho povahu i v nepříjemné situaci, kdy žákům na kurzu spisovatel oznamoval, že má rakovinu. Zatímco žáci zaraženě seděli, Lustig atmosféru odlehčil sérií vtipů. „Arnošt byl v tomto mimořádný, měl neuvěřitelnou energii do poslední chvíle. Pamatuji si situaci, kdy mi volal, že mezi chemoterapiemi prostě jen tak odjel s kamarádkou k moři,“ vzpomíná Emingerová na Markétu Mališovou, se kterou Lustig v závěru života často cestoval.
Zemřel roku 2011 na rakovinu plic, jeho literární dovednosti ale zásluhou Emingerové žijí dodnes. „Kurz skončil v roce 2006 a on pak ještě pět let s rakovinou žil, i když mu nedávali po chemoterapiích moc šancí. Měl neuvěřitelnou energii do poslední chvíle a já se ji teď snažím šířit dál,“ dodává Emingerová.
