Prahu rozzářil desátý Signal Festival. Měl ale i své temné inscenace
Populární videomapping, za jehož hudebním doprovodem stál český producent Aid Kid, se letos odehrál na fasádě kostela svaté Ludmily na náměstí Míru. Některé diváky, kteří festival navštívili již poněkolikáté, však tolik nenadchl. „Když bylo stanovené téma, přišlo mi promítání lepší. Z tohohle nejde nic vyčíst,“ slyším, jak si jedna žena stěžuje druhé.
Trasy byly připraveny dvě. Jedna se nacházela ve Vinohradech a Vršovicích a bylo na ní k vidění celkem šest instalací. Druhá, vedoucí centrem města, obsahovala osm uměleckých děl. Součástí trasy v centru byla například zajímavá projekce turecko-amerického designera Refika Anadola. Ten na plátno přenesl přes čtyři a půl tisíce kilometrů pražských ulic pomocí algoritmu strojového učení. Návštěvníci pak v digitálním zpracování zkoušeli rozpoznat známá místa. Dokonce i pauza mezi promítáním byla zážitek. Na plátně se přesypávalo moře barevných kuliček, které se vlnily jak rozvířená hladina.
Nesnadný útěk před realitou
Instalace vyhořelých vraků aut dovezených z Ukrajiny nedala zapomenout na dění v okolním světě. Z vozů vycházel světelný „kouř“, který nastolil na Mariánském náměstí ponurou atmosféru. Projekt vytvořil český designér Maxim Velčovský ve spolupráci s Post Bellum. Zájemci si také mohli přečíst příběhy majitelů zničených aut. „Nepřijde mi to jako světelná instalace pro tento festival,“ sdělovala kolemjdoucí slečna svému partnerovi dojmy ze zdevastovaných vozů. Obdobný názor mělo více lidí. „Je to zajímavé, ale mělo by jít o samostatný projekt, ne součást Signal Festivalu,“ myslí si studentka, která si přála zůstat v anonymitě.
Dalším melancholickým zážitkem byla divadelně-taneční inscenace režisérky Miřenky Čechové a vizuálního artisty Erika Bartoše, která poukazovala na duševní svět každého umělce. Tedy na temná i prosvětlenější zákoutí jeho duše. Představení začínalo i končilo monologem inspirovaným poezií Joyce Mansourové a surrealistické básnířky Honzy Krejcarové. Dominovala mu hra světla a tmy spojená s děsivou hudbou. Výběr Kateřinské zahrady nebyl náhodný. Od 20. let 19. století se zde totiž nachází psychiatrická léčebna. Téma umělcova duševního zdraví v těchto prostorách rezonuje víc než jinde, v roce 1884 na tomto místě zemřel hudební skladatel Bedřich Smetana.
Hlas jako robot
Příroda představuje nevyčerpatelnou inspiraci pro mnoho umělců. Projekce Ondřeje Zunky s názvem Photosystem II se nacházela v Kunsthalle Praha na Klárově. Mnohametrová fronta, která se před galerií po sedmé hodině tvořila, byla kolem jedenácté večer pryč a já se do téměř prázdného sálu dostala bez čekání. Uklidňující zeleň a konejšivá hudba prosycovala celý sál. Součástí byla také výstava mladých českých umělců s názvem Invisible Forces, kde mohl divák sledovat digitalizaci představující životní koloběh květiny.
Neotřelá podívaná se návštěvníkům naskytla před Novou scénou Národního divadla. Audiovizuální projekt QUADD umělce Jana Hladila byl slyšet na metry daleko. Šlo o jakousi disko kouli, která odrážela přes polopropustná zrcadla laserové paprsky. Přitom se rozléhaly různé zvukové frekvence. Když na místě člověk promluvil, zněl jeho hlas kovově, jako by se z něj stal robot.
To vše byla jen malá ochutnávka toho, co mohl divák na festivalu vidět. Jubilejní ročník Signal Festivalu přitáhl na rozzářená místa Prahy davy zájemců. Důkazem byly přeplněné tramvaje a davy lidí namačkaných před světelnými inscenacemi. Přestože někteří diváci odlišnost ročníku neocenili, šlo o neobyčejnou podívanou.