Posilte svou vůli stejně jako svaly v posilovně, radí autor knihy Konec prokrastinace
Je prokrastinace novým jevem nebo se ve společnosti vyskytovala již odedávna?
Nejde o nový jev, lidé odkládají své úkoly téměř od nepaměti. Akorát naše doba tomuto jevu mnohem více nahrává. I to je důvod proč tolik lidí trpí chorobným odkládáním věci. Když se kolem sebe rozhlédneme, všude jsou nejrůznější lákadla. Internetem počínaje, seriály, filmy a sociálními sítěmi konče.
Lidé tedy trpí na prokrastinaci kvůli nepřebernému množství lákadel ze kterých si umí jen těžko vybrat?
Přesně tak. Dnešní společnost má takovou svobodu v rozhodování jako nikdy předtím. Jedná se o takzvanou rozhodovací paralýzu. A ve chvíli, kdy má člověk na výběr z tolika možností, má samozřejmě tendenci mnoho věcí odkládat. Dá se říct, že můžeme úplně všechno, což ale často vede k tomu, že neděláme vůbec nic.
I kvůli rozhodovací paralýze mnoho studentů třeba ani nedostuduje?
Bohužel ano. Dnes je fenoménem, že studují i více vysokých škol najednou. Nevědí totiž, co je baví a čím by chtěli v budoucnu být. Ale netýká se to jen jich. Mnoho lidí si neumí položit základní otázku, co je smyslem jejich života. Například jako to čím by se chtěli jednou živit.
Proč je podle vás důležité, aby lidé věděli, co chtějí dělat?
Ten, kdo ví, co chce dělat a zbytečně neprokrastinuje, obvykle umí prožít svůj den smysluplně a naplno. V mozku se mu pak automaticky vyplavuje více dopaminu, což je látka, která ovlivňuje naši spokojenost. Takoví lidé jsou pak celkově št´astnější než flákači, to dokazují i nejrůznější výzkumy.
Pomáhá, když si člověk stanovuje nějaké dlouhodobé cíle?
S těmi je to trochu složitější. Lidé si totiž často myslí, že budou spokojeni až jich dosáhnou. A kvůli tomu nejsou spokojeni v přítomnosti. Mnohem účinnější je však takzvaná vnitřní motivace cestou, která je postavená na myšlence, že i cesta může být cíl. Pokud totiž člověk dělá to, co ho baví a vidí v tom smysl, dosahuje větších výsledků, než když je orientovaný pouze na cíle.
Je nějaký rozdíl mezi líným člověkem a prokrastinátorem?
Určitě a docela zásadní. Pro lenošivého člověka je vrcholem života ležet na gauči. Kdežto ten, kdo trpí prokrastinací, by rád něco dělal, jen se k tomu sám neumí dokopat. To znamená, že selhává v takzvané seberegulaci. Poručí si, ale jen těžko se poslechne. Například ráno mu zvoní budík a on místo toho, aby hned vstal, tak ho ještě pětkrát posune a pak zaspí.
Jenže jak sám sebe člověk přinutí k tomu, aby se poslechl?
Problém je, že lidé prokrastinují především kvůli činnostem, ke kterým mají určitou averzi. Často jde o věci složité nebo moc velké a pro nás se tak jeví jako nepřekonatelné překážky. Cesta, jak takové nechutenství porazit, je posílit svou vůli a problémy rozložit na menší části. Velké skokové změny v životě obvykle nedělají dobrotu. Je totiž těžké ze dne na den obměnit své návyky.
Jak lze posílit vůli?
Naše vůle funguje velmi podobně jako svaly. Když člověk žádné nemá, jde do posilovny a tam si je může postupně vytrénovat. A stejným způsobem si může vytrénovat i svou vůli. Musí však postupovat po krůčcích. Například postupně snižovat denní dávky cigaret a přestat tak kouřit úplně. Nebo začít cvičit, každý den třeba patnáct kliků. Když to vydrží dělat dvacet, třicet dní za sebou, může pak dávky navyšovat nebo snižovat. Pro boj s prokrastinací je velmi důležité posilovat svou vůli co nejvíce.
Je ještě něco dalšího co musí člověk udělat, aby mohl s tímto fenoménem bojovat?
Kromě posilování vůle radím, aby si lidé vedli na papíře tabulky, říkám jim buzer–lístky. Do nichž si mohou zapisovat, jestli každý den opravdu splňují to, co si předsevzali. Mají tam jak své denní návyky, tak i zlozvyky, kterých se chtějí zbavit. Je dobré mít ho doma někde na viditelném místě a vyplňovat jej každý den. Připomínají si tak totiž, proč to vlastně celé dělají. Slouží jim tedy i jako určitá motivace.
A co lidé, kteří jsou velmi zaměstnaní a snaží se s prokrastinací bojovat. Jak ti si organizují svůj čas?
Většina naší klientely jsou ředitelé ve velkých firmách, kteří mají úkolů víc, než kolik jim na ně zbývá času. Jedna paní mi říkala, že má tolik povinností, že pokaždé když přijde do kanceláře, tak neví kterým začít a proto jde raději zalévat kytky. Což pak dělá třeba celé odpoledne. A to je učebnicový příklad chorobného odkládání povinností.
Co jste jí poradil?
Že si musí úkoly nejenom rozdělit na malé části, například že se lépe vypořádá s deseti dvaceti emaily za odpoledne než se sto, ale aby si také opravdu dobře naplánovala své činnost. To znamená od kdy přesně začne na dané věci pracovat a kdy skončí. Zdá se to možná trochu přehnané, ale jenom tímto způsobem může člověk stihnout dvakrát až třikrát více práce. A to bez toho aniž by se cítil unavený.
Jak je to možné?
Člověk se totiž musí naučit efektivně odpočívat i během dne. Když někdo prokrastinuje, energie mu ubývá právě z toho, jak nic nedělá. Je tedy velký rozdíl mezi tím, když někdo celý den pracuje a večer si pustí film, u kterého si odpočine, než když se celý den válí u televize. Stačí třeba jen na hodinu vypnout mobil a na chvilku ztratit kontakt s okolím. Jít se projít kolem domu či si sednout, zavřít oči a odpočívat. Večer se pak totiž člověk cítí nabytí větší energií, než když ráno vstal.
