Pořídit si kobylu v Egyptě byl úlet, kterého nelituju, říká Nikola

Kobylu svých snů nakonec sehnala v Egyptě, kam za ní pravidelně létá. Tehdy jednadvacetiletá Nikola (své celé jméno si přála ponechat v anonymitě, ale redakce ho zná) koňmi žila. Do té doby jezdila patnáct let a vždycky toužila mít vlastního koně. Teď je jí třiadvacet a za kobylou stále cestuje. Chtěla by ji ale mít u sebe v Česku.

Jak vás napadlo si v Egyptě pořídit koně?
Přiletěla jsem tam s rodinou na dovolenou. Když jsme zaparkovali před hotelem, všimla jsem si, že za plotem stojí koně. Stáje je pronajímají na projížďky, takže jsem se rozhodla, že se jedné z nich zúčastním. Když jsem si šla do ohrady vybrat, na kterém koni pojedu, přišla ke mě sama od sebe jedna kobyla. Později jsem zjistila, že se jmenuje Habiba a během prvních dnů jsem si ji skutečně oblíbila. V té době jsem si řekla, že by bylo hezké ji vlastnit, i když to byl jen bláznivý sen.

Jak se vám povedlo stát se majitelkou Habibi?
Spolu s ní jsem potkala i jednoho muže, který tam pracoval.  Slíbil mi, že zařídí, abych na Habibě mohla jezdit pořád. Zároveň jsem se pak bavila i se šéfem stájí, který mi navrhl, že by kobyla mohla být moje. Samo sebou jsem tomu vůbec nevěřila. Pak ale, když jsem do stájí často chodila pomáhat, všimla jsem si, že o ní mluví jako o mém koni a dokonce na ní zakazovali lidem jezdit, když jsem byla zrovna poblíž. Nakonec vznikla nepsaná dohoda, kdy já sponzoruju Habibu a ona je na oplátku moje. Není to nikde zaneseno v papírech, jde čistě o domluvu mezi mnou a šéfem stájí, ale funguje a všichni ji respektují.

Přišlo vám jako dobrý nápad, koupit si kobylu takhle daleko?
V té době ano. Mám pocit, že to bylo dost ovlivněno mojí psychikou. Měla jsem doma v Česku problémy a Habiba je vycítila. Zvířata tohle umí a ona mi to dala jasně najevo. Byla můj důvod pokračovat v životě a nevzdat se. Mám pocit, že jsem se potřebovala na něco upoutat a ona mi přišla naproti. Pro mě to nebyla otázka peněz, ani šílenosti celého nápadu.

Měla jste už předtím nějaké zkušenosti s koňmi?
Na koni jsem předtím jezdila patnáct let. Dokonce jsem jednu dobu měla v péči koně, kterého jsem chtěla odkoupit. Pomáhala jsem ho osedlat i ho učila základy, ale bohužel ho prodali někomu jinému. Před setkáním s Habibou jsem ale pár let v sedle nebyla.

Jak moc je udržování Habibi finančně náročné?
Na kobylu platím vybavení a občas i nějaké krmivo. Na základní věci si obvykle vydělá sama vozením turistů. Takže platit ji není až tak nákladné. Navíc mi s tím pomáhá i rodina. Například moje máma za ní jednou letěla, když jsem já nemohla. Cesty za ní jsou to nejnákladnější, už jenom letenky vyjdou na několik tisíc korun.

Jak probíhá komunikace se stájemi, když jste v České republice?
Občas utopí telefon, když jdou plavit koně, to je u nich na denním pořádku, takže někdy se k nim nedá hned dovolat. Ale v celku komunikují dobře. Když se něco děje, nebo chci vědět, jak se kobyla má, ochotně odpovídají.

Je nějaký zásadní rozdíl mezi stájemi u nás a v Egyptě?
Co mě překvapilo, bylo, že pracovníci bydlí s koňmi. Mají malý domeček ve stáji, kde spí a vlastně ani nejezdí domů. Jsou zkrátka neustále u koní. A když je nějaké kobyle špatně, klidně s ní jsou celou noc v boxu. Taky, i když mají ve stáji hodně koní, ne všichni mají nějakou práci. Někteří tam jenom jsou, i když vyloženě překáží. To jsem v Česku nikdy nezažila, u nás má každý nějaké využití.

Zvířata vozící turisty někdy nežijí zrovna v nejlepších podmínkách. Přijde vám, že se tam mají dobře?
Nemohu mluvit za všechny stáje, ale v téhle konkrétní jsem si ničeho špatného nevšimla. Starají se o ně opravdu dobře. Taky když uvidí, že nějaký turista zvířeti ubližuje, donutí ho z něj sesednout a pošlou pryč. Dokonce si pečlivě hlídají, koho na koně pouštějí. Vybírají kobylu podle váhy zájemce a když má někdo nevhodné oblečení, tak ho na kobylu ani nepustí. Přijde mi, že koně tam mají lepší péči, než lidi.

Doporučila byste ostatním se inspirovat vaším příběhem a třeba si také pořídit koně v cizině?
Když se na situaci zpětně koukám, byl to úlet. Zejména ze začátku, když jsem všechny peníze, co jsem měla, nepoužívala na nic jiného než na Habibu. Teď jí sice taky stále platím, ale už ne tak přehnaně, jako předtím. A ano, mám zážitky, ale ve výsledku vlastně nic víc, než hezké vzpomínky a pár fotek. V jistém směru jsem byla vlastně trochu pitomá, že jsem se na něco takhle upnula. U mě hrála roli psychika a ona mi opravdu hodně pomohla, ale z nějakého racionálního hlediska to nebyl ideální nápad. Takže ne, pokud člověk není odhodlaný se kvůli koni vzdát všeho, tak rozhodně nedoporučuji.

Co plánujete do budoucna?
Budu za ní samo sebou létat dál, i když to teď je náročnější, protože chci nyní hodně cestovat jinam než jen do Egypta. Mám takový sen, že bych ji přivezla k nám do Česka. Doprava koně z Egypta není lehká záležitost, takže si nechci nic slibovat. Rozhodně se ale o to budu pokoušet.