Polský přístup není správný. Zákaz interrupcí zbytečně ohrožuje lidské životy
Hlavním argumentem odpůrců potratů je právo na život. Hned na úvod je proto nutné zdůraznit, že právní systém se týká pouze lidí, kteří se již narodili. Eticky vzato by se dalo namítat, že už samotný plod je člověkem, respektive dítětem, z lékařského hlediska se ale jedinec stává dítětem až v momentě, kdy se narodí.
Samotný plod je zhruba od třetího měsíce těhotenství schopen vnímat. I z toho důvodu jsou interrupce ve většině případů, vyjma zdravotních komplikací, povoleny jen do dvanáctého týdne. A ano, „lidský život je hoden ochrany již před narozením“, což potvrzuje i v Česku platná Listina základních práv a svobod. Zákaz potratů ale spěje k upřednostňování plodu před živým člověkem, což se nedávno potvrdilo i v silně konzervativním Polsku.
Poláci hazardují s ženskými životy
Začátkem listopadu zemřela v Polsku třicetiletá Izabela, která potřebovala ze závažných zdravotních důvodů interrupci. Kvůli zákazu potratů, který v Polsku platí poslední rok, ale lékaři vyčkávali, až dítěti přestane bít srdce. Jenže když se tak stalo, bylo už pro matku pozdě. Izabela, kterou by včasné odebrání plodu mohlo určitě zachránit, zemřela. A i když tragická událost donutila zákonodárce potvrdit, že v podobných případech je lékařský zákrok namístě, v Polsku stále není možné, aby si žena o potratu svobodně rozhodla.
Dění u severních sousedů je tak skvělou ukázkou toho, že potraty jsou spíše tématem společensko-politickým, nikoliv osobním. Tamní vláda si totiž možnost zákazu potratů dříve pojistila výjimkou z aplikace Listiny základních práv EU, ve formě zákona z roku 1993 o takzvané „ochraně plodu“. Ve zkratce to znamená, že polské právo, jako jedno z mála v EU, přiznává již nenarozeným jedincům právo na život. Zachránit ale potřebují spíše Polky. Rozhodnutí o zákazu interrupcí je totiž silně vykoupeno nelegálními potraty, sebevražednými tendencemi nebo zbytečnými úmrtími matek. Hazard s lidskými životy ale pokračuje dál.
Potrat je záležitostí ženy
Ani interrupce ve sterilním prostředí nemocnice není pro ženu vždy stoprocentně bezpečná. Nejčastějšími komplikacemi jsou záněty dělohy, neplodnost nebo postinterrupční syndrom, který se projevuje úzkostmi, nespavostí či depresemi. Pokud se však pacientka rozhodne tyto nepříjemnosti podstoupit, zřejmě je pro ni donošení dítěte větším osobním zlem než hrozící rizika.
Žena by měla mít právo na rozhodnutí, at´ už jsou její důvody jakékoliv. Tak jako není povinna sdělovat, proč a jak k plodu přišla, neměla by být nucená obhajovat, že se ho chce zbavit. A pokud je potrat nutný kvůli zdravotním komplikacím, at´ už matky či dítěte, měli by lékaři a vlády myslet především na ty, kteří žijí a na jejich rodiny. Pokud polská vláda není schopna dopřát ženám potřebnou zdravotní péči, nezbývá než doufat, že Česká republika „sousedkám v nouzi“ nabídne v případě potřeby pomoc.
