Politika do sportu nepatří, ale zřejmě se nevymýtí, říká držitelka světového rekordu Kratochvílová
Jak jste se dozvěděla, že nepojedete na olympijské hry do Los Angeles v roce 1984?
Mám takovou vzpomínku, která se vztahuje k mému problému se zády. Trenér ze Slovenska mi řekl, že někde u Zlatých Moravců v malé chaloupce žije paní, která má od boha dar a umí s nimi skvěle pracovat. Vypravila jsem se tam, paní byla sympatická, ale dělala to bolestivější metodou. Pamatuju si, jak říkala: „Nebojte se, na tu olympiádu pojedete, to spravíme.“ Na cestu zpět jsem měla koupený lístek do lehátkového vagónu, abych po zákroku byla v klidu. V noci měl ve vlaku někdo zapnutý tranzistor. Slyšela jsem, že se Olympijský výbor Sovětského svazu rozhodl, že svoje sportovce do Los Angeles nepošle. Řekla jsem si tenkrát, že je to nějaká blbost.
Kdy jste tomu tedy začala věřit?
Z rádia doma jsem slyšela, že se k Sovětskému svazu přidávají další státy. Dva dny po zjištění informace jsem stále doufala, že vše dobře dopadne. Naděje se rozpadly v momentě, kdy zprávu, že na olympijské hry nepojedeme, sdělili funkcionáři přes sport tehdejšího Československa.
Pocit´ujete stále zklamání, i když od bojkotované olympiády uběhlo už téměř čtyřicet let?
Zklamání si připomenu hlavně letos, během jakéhosi výročí, navíc je v létě další olympiáda. Tenkrát jsem byla přesvědčena, že naši sportovci medaile přivezou. Jako atleti jsme byli silný, ohromný tým. S medailemi se i počítalo, náš sport byl v roce 1984 docela na výši. Mrzelo mě, že my a náš stát jsme o medaile přišli.
Jak vzpomínáte na Družbu 84, která se stala náhradou za Los Angeles?
Ženy měly hry v Praze, muži v Moskvě. U sportovce je důležité především fyzické zdraví, ale neúčastí na olympiádě u mě upadla motivace natolik, že se i můj problém se zády začal zhoršovat. Přestala jsem se úplně hlídat. Řekla jsem si, že na Družbu nenastoupím, ale trenér někde byl a říkal: „Oni ti vzkazují, že musíš!“ Báli jsme se, že bychom vyjížděli ven s problémy. Popovídala jsem si s atletkami Maritou Kochovou a Táňou Kocembovou, jak to není dobrý, že teď jsme v Praze a mohly jsme být úplně jinde.
Našla byste nějaké pozitivum na účasti na Družbě 84?
Byla jsem z 95 procent rozhodnutá, že po OH v Los Angeles skončím, vždycky jsem si přála končit na velkých závodech. Jediné plus tedy bylo, že jsem neskončila a další tři roky jsem dělala to, co jsem měla celý život ráda a stále mám.
Jak jste na situaci s omezováním účasti sportovců na velkých turnajích reagovala? Mnozí se rozhodli emigrovat.
Nikdy jsem o emigraci neuvažovala. I když jsem zažila sportovce, kteří z vlasti odešli. Jsem rodinný typ, je kolem mě velká rodina. Moje sestry, další příbuzní, teď už jejich děti a vnoučata. K domovu ohromně inklinuju a jinde bych se hrozně trápila. Emigrace pro mě nikdy nebyla možnost.
Letní OH v Paříži se blíží, ruská invaze na Ukrajině a účast sportovců válečného agresora na hrách je velmi diskutované téma. Může se stát něco podobného, jako jste zažila vy?
Nevím, ale nepřála bych to nikomu. Chtěla bych, aby olympiáda proběhla v klidu. Jedou tam sportovci, kteří se velkou část svého života na takovou akci připravují. Byla bych nerada, kdyby jejich snahu zhatila politika.
Co říkáte na účast Rusů na hrách v Paříži?
Jsou to v první řadě lidi, ve druhé řadě sportovci, kteří celý život trénují a na něco se chystají, pak zase někam nemohou. Řekla bych to tak, že bych nechtěla být znovu v jejich kůži.
Patří k sobě sport a politika?
Podle mě nepatří. Sama jsem politický vliv ve sportu zažila a nerada bych, aby se na dalších velkých akcích řešilo něco podobného. Politika se asi nevymýtí, i když by si to většina sportovců přála. Je součástí, ale neměla by být. Sportovci, at´ se zaměří sami na sebe, na svoje výkony a hlavně závodí.